Článek
Jmenuju se Ondřej, před pár měsíci mi bylo čtyřiadvacet a už tři roky žiju v Praze. Do našeho rodného městečka na jižní Moravě se vracím jen zřídka – neshodnu se s rodinou. Skoro nic o mně nevědí a já se bojím, že kdybych jim řekl o svém vztahu, bude to ještě horší.
Kluky jsem začal pozorovat na základce. Jakmile spolužáci našli odněkud staré erotické časopisy, všichni se divili, proč jen mlčím a netvářím se stejně jako oni. Zatímco v těch stránkách viděli vzrušení, mně přišli daleko zajímavější samotní spolužáci. Ještě jsem to neuměl pojmenovat, ale od začátku jsem tušil, že se mi líbí někdo jiný, než by se „slušelo“.
Střední školu jsem vystudoval doma, a i když jsem tam měl spíše kamarádky než kamarády, pořád mě stravoval pocit odlišnosti. Nemohl jsem se s nikým opíjet, protože jsem z rodiny věděl, že „Na takové věci se doma netváříme mile“. Po maturitě jsem šel na univerzitu do Prahy. Byl to pro mě důležitý útěk – příležitost žít si po svém, aspoň daleko od našich.
Povedlo se mi najít kluka, co mi otevřel dveře do úplně nového světa. Byl o trochu starší. Čím jsem byl omámenější láskou, tím víc mě dorazilo, když mi oznámil, že se zasnoubil se ženou. Zbyly mi jen prázdné dny v pronajatém bytě, zklamané srdce a spousta nedůvěry v další vztah.
Po takovém rozčarování jsem se dlouho s nikým nescházel. Teprve loni se ozval Matouš. O rok mladší, ale energií mě vytrhl z letargie už první den, kdy jsme se poznali na chatě. „Prosím, musíme se vidět se co nejdřív,“ napsal mi potom a já souhlasil. Spadli jsme do toho – a od té doby jsem zase šťastný.
Mám ho rád. A nevadí mi, když v metru na chvíli spojíme ruce. Někoho to pobuřuje, ale nedá se nic dělat, já se nechci schovávat. Jenže je tu moje máma a dva bratři, kteří o ničem nemají ponětí. Už tak je mezi námi napětí. Neuměli jsme spolu moc mluvit ani předtím. Domů jezdím dvakrát do roka, většinou se jen pozdravíme, prohodíme pár vět o novinkách a hotovo.
Vzpomenu si, že „Jakmile se máma nebo bratři vyjádří o homosexuálech, je to nevybíravé. Používají slova, která zamrzí. Vyslovují je, jako by šlo o nějaké stvoření z jiné planety.“ Vidím, že netuší, že se jich to týká přímo v rodině. A já to mlčení udržuji, protože mám strach. Co když mě vyhodí, řeknou, že jsem je zklamal?
Teď, když je mi čtyřiadvacet a Matouš už se mnou mluví i o společné budoucnosti, si uvědomuju, že potřebuji mít jistotu, že mě rodina aspoň trochu přijme. „Nedělej si starosti,“ říká mi Matouš, „já tě mám rád. I kdyby tě oni zavrhli, nejsi na to sám.“ Jenže stejně mě svírá úzkost. Co když jednou zatoužím mít je i s ním najednou v jedné místnosti, a místo toho uslyším, že do našeho domu nesmí?
Co mám dělat? Nechci před nimi věčně lhát nebo hrát divadlo, že je všechno jinak. Už bych rád bez nervů přivedl Matouše k nám, abych mu ukázal, kde jsem vyrůstal. Ale v duchu slyším bratrovu ostrou otázku: „Co to je za kluka? A proč se tu vodíte za ruku?“ a bojím se, že se rozhoří nekonečná hádka.
Mám prostě strach. Ale ještě víc se bojím, že jestli to neřeknu teď, roky plynou, já se zařídím v Praze a jednou se od mámy dozvím: „Už je pozdě, stejně jsi tu nebyl a já tě nepotřebuji.“ A ztratím poslední možnost, jak mít matku a bráchy na své straně.
