Článek
Jmenuju se Pavel, bydlím v Čechách a už pár roků jsem rozvedený. Moje manželství skončilo bezdětné – bývalá žena na děti neměla chuť, žila jen nočním životem, a když se provalily další nevěry, požádal jsem o rozvod. Zbyl mi docela hezký dům, zdědil jsem ho a postupně opravil. V podstatě jsem ve svých středních letech zůstal sám, i když mě pořád lákalo mít rodinu a hlavně děti.
Pracuji jako řidič ve velké firmě. Vstávám brzy ráno, vracím se odpoledne, takže večerní společnosti se moc neúčastním. Sem tam jsem šel na pivo, ale ženy, které bych tam potkal, stejně nebyly typ na dlouhý vztah. Postupně jsem začal věřit, že už nikoho nenajdu, až jsem potkal Ivetu.
Potřeboval jsem vyřídit nějaké mzdové papíry a ona seděla v malé kanceláři, kam jsem přišel. Pár slov, úsměvy, pozvání na kávu – a bylo to silnější než já. Připadal jsem si najednou o dvacet let mladší. Brzy jsme spolu trávili téměř každou volnou minutu. Iveta ale neměla klidný život: byla vdaná, měla dvě děti, desetiletého Tomáše a o něco mladší Adélku.
Svěřila se mi, že manžel pije, občas dokonce na ně často vztáhne ruku, a hlavně ji podvádí. Nedává jí skoro žádné peníze, z dětí si prý dělá jen hračky na předvádění. Pořád jsem opakoval: „Tak pojď k mně, bydli tady, já se o vás postarám.“ Ona říkala, že se bojí, že by to nezvládla, děti mají tátu rády. Ale nakonec se jednoho dne sbalila a přišla – plakala, ale taky se smála: „Prostě už nemůžu, stačilo…“
Doteď si pamatuju, jak jsem přišel z práce a seděla u mě v kuchyni, obklopená zavazadly. Měl jsem obrovskou radost. O něco později si přivedla děti. Neměly z toho šok, spíš vypadaly, že si oddychly. Tomáš s Adélkou si se mnou rozuměli, chodili jsme na procházky, ukazoval jsem jim novou zahradu se psem, kterého jsem si dřív pořídil, aby mi nebylo samotnému smutno.
Jenže klid netrval dlouho. Ivetin manžel se dopátral, kde žije, objevil se u mých dveří. Nepustil se do rvačky ani do křiku, ale spustil prosby: „Změním se, odpust mi, vrať se i s dětmi, já všechno napravím.“ Iveta držela, nejdřív ho vůbec nechtěla vidět. Ale jejich děti si otce pamatovaly spíš z té lepší stránky: bral je na výlety, uměl je rozesmát, a i když je doma ponížil jejich matku, k nim býval milý.
Postupem času malý Tomáš začal: „Mně se stýská po tátovi, mohl bys ho aspoň pustit na návštěvu?“ Adélka se přidala, Iveta se tedy rozhodla, že si ho občas pustí k sobě – kvůli dětem. A on to měl rázem jednoduché: děti ho tahaly zpátky, on se tvářil jako napravený beránek.
A pak se stalo to, čeho jsem se bál. Jednou Iveta sedla, dlouho mlčela, pak mi se slzami řekla, že odchází. Pro děti je prý lepší být s tátou a být zase rodina. Že je to prý jen kvůli nim a mě stále miluje. Co jsem měl říct? Nechtěl jsem hrát roli vzteklouna, tak jsem ji nechal jít.
Pár týdnů jsme se neviděli, a já přestával doufat, že se ke mně vrátí. Pak zazvonil telefon: „Zase se chová stejně. Už to nezvládnu,“ plakala do sluchátka. Samozřejmě bych byl šťastný, kdyby zase přišla za mnou. Ale co děti? Jak mám přemluvit Ivetu, aby se definitivně rozhodla a nebyla jako pingpongový míček mezi mnou a ním? Nechci jí působit tlak, ale taky tu nechci roky sedět, jestli se náhodou jednou neobjeví i s kufry. Je mi pětačtyřicet a čas letí. Jenže když se jí netlačím do cesty, bojím se, že zas zůstane s ním, a já umřu sám.
