Článek
Každé odpoledne stejný rituál. Obléct syna, sbalit tašku s pitím, svačinou a hračkami na písek a vyrazit na hřiště. Houpačky, skluzavka, pískoviště. Rozhovory s ostatními maminkami se točily v nekonečné smyčce – růst zoubků, spánková deprivace, co dnes bylo k obědu. Měla jsem je ráda, byly jsme na jedné lodi.
Chyběla mi moje práce. Chyběl mi pocit, že jsem v něčem dobrá, že mám svou profesní identitu. Bývala jsem Jana, specialistka na daně. Teď jsem byla „máma od Filípka“. Miluju svého syna víc než cokoliv na světě, ale zároveň jsem měla pocit, že se moje vlastní já pomalu rozpouští v každodenní rutině péče o dítě. Byl to pocit, který jsem si zakazovala přiznat. Protože dobré mámy přece takhle nepřemýšlí.
Seděla jsem na okraji pískoviště a mechanicky nabírala písek do plastové formičky. Filípek vedle mě soustředěně hloubil garáž pro své autíčko. Slunce svítilo, děti křičely, svět byl v pořádku. A já jsem se cítila neskutečně osamělá.
Moje lopatka narazila na něco tvrdého. Kámen, pomyslela jsem si. Chtěla jsem ho vyhrabat a odhodit, aby si o něj Filípek neublížil. Ale nebyl to kámen. Byl to malý, oválný kus kovu. Zvědavě jsem ho otřela o džíny. Zamačkaná písmena a čísla pomalu vystupovala na povrch. Byl to starý, zoxidovaný vojenský identifikační štítek.
Držela jsem ten chladný kov v dlani a rozhlédla se kolem. Hřiště plné smíchu a barevných prolézaček. Ale v mé hlavě se najednou objevil úplně jiný obraz. Tohle místo. Plzeň. Město osvobozené americkou armádou.
Komu patřil tenhle kus plechu? Přečetla jsem si vyražené jméno a rok narození. Byl to životopis zhuštěný do pár znaků. Mladý kluk, kterému bylo v roce 1945 sotva dvacet. Co tady dělal? Jak se sem dostal? Byl jeden z těch usměvavých vojáků, které znám z černobílých fotografií?
Představovala jsem si ho. Jak asi vypadal? Bál se? Těšil se domů? Věděl vůbec, že tu známku ztratil? A co se s ním stalo potom? Vrátil se ke své rodině? Založil si vlastní? Dožil se vysokého věku, nebo jeho příběh skončil někde na poli v Evropě?
Filípek zakopl a upadl. Rozplakal se víc leknutím než bolestí. Rychle jsem k němu přiběhla, zvedla ho do náruče a pevně objala. Jeho malé ruce se mi obtočily kolem krku a pláč se pomalu změnil v tiché vzlykání. Cítila jsem jeho dech na své kůži. V tu chvíli pro něj neexistoval nikdo jiný na světě. Jen já. Já jsem byla jeho bezpečí, jeho jistota, jeho domov.
A v tom objetí mi to došlo. Nebylo to jako blesk z čistého nebe. Byla to tichá, klidná vlna pochopení.
Mám svou roli. A je sakra důležitá. Nejsem jen „máma od Filípka“. Já jsem MÁMA. Jsem člověk, který formuje jeho budoucnost. Ten mladý voják bojoval za to, aby děti jako Filípek mohly bezpečně vyrůstat na hřištích, jako je tohle. A mou prací je teď zajistit, aby z mého syna vyrostl dobrý a slušný člověk. Není to menší úkol. Je jen jiný.
Schovala jsem si ten štítek do kapsy. Už jsem se necítila ztracená ani osamělá.
