Článek
Můj osobní život je nudný. Po dávném rozvodu jsem se stáhla do bezpečí své práce a knih. Muži pro mě byli postavy v románech, jejichž motivace jsem dokázala rozebrat, ale jejichž reálná přítomnost v mém životě chyběla. Byla jsem profesorka, intelektuálka.
Po čtení následovala autogramiáda. Vystála jsem si frontu, v ruce jeho novou knihu esejů. Když na mě přišla řada, prohodili jsme pár vět o jednom z jeho textů. Viděla jsem, že ho můj postřeh zaujal. Usmál se, vzal si knihu a chvíli do ní psal. Déle, než ostatním. Cítila jsem příjemné uspokojení z intelektuálního spojení.
S podepsanou knihou jako s trofejí jsem odešla. Nečetla jsem to věnování hned. Chtěla jsem si ten pocit vychutnat doma, v klidu, u šálku čaje. Těšila jsem se na nějakou chytrou, osobní poznámku, která potvrdí to naše krátké duševní souznění.
Doma jsem si nalila čaj a s posvátnou úctou otevřela knihu na první straně. A četla. Ale to, co tam stálo, nebylo poetické věnování.
„Pro Viktorii, jejíž mysl je stejně vzrušující jako představa jejích rtů. Zítra, v hotelu Imperial, pokoj 304. Věřím, že naše konverzace by mohla být mnohem… hlubší.“
Zůstala jsem sedět jako opařená. Četla jsem to znovu. A pak ještě jednou. Nebylo pochyb. Nebylo to nedorozumění. Bylo to přesně to, co to bylo. Přímá, neskrývaná, sexuální nabídka.
V první vteřině mnou projel stud. Pak zlost. Jak si to mohl dovolit? On, ten brilantní myslitel. Taková lacinost. Takové klišé.
Moje tělo reagovalo úplně jinak. Cítila jsem, jak mi do tváří stoupá horkost. Srdce mi začalo bušit rychleji. A ten pocit… to nebyla jen zlost. Bylo v tom i něco jiného. Něco, co jsem necítila celé roky. Vzrušení.
Ten muž neslyšel jen moje slova. On mě viděl. Viděl ženu. A reagoval na ni. Reagoval na moje tělo. A i když to udělal tím nejokatějším a nejvíc arogantním způsobem, prolomil tím ledy.
Seděla jsem v tichu svého bytu a dívala se na ta slova. Bylo mi naprosto jasné, že do žádného hotelu nepůjdu. O to tady vůbec nešlo. Nešlo o něj. Šlo o mě.
Analyzovala jsem vášeň v knihách, ale zapomněla jsem, jaké to je, ji cítit. A tenhle muž, tenhle arogantní spisovatel, mi to připomněl.
Neponížil mě. Paradoxně mě osvobodil. Připomněl mi, že touha není jen literární motiv, o kterém se dá skvěle přednášet. Že je to skutečná, živá síla. A že je moje.
Knihu jsem zavřela. Už jsem necítila zlost. Cítila jsem zvláštní, tichou sílu. Jako bych znovu našla ztracenou část sebe sama.
Protože touha není něco, o čem bychom měly jen číst. Je to důkaz, že jsme naživu, se vším všudy. A na to bychom nikdy neměly zapomínat.
