Článek
Před mateřskou jsem byla projektová manažerka. Řídila jsem tým lidí, termíny, rozpočty. Můj mozek jel na plné obrátky. Teď je mým největším projektem přesvědčit dvouleté dítě, aby snědlo brokolici.
Sedím na lavičce a pozoruju ostatní matky. Jsou tu všechny typy. Ty dokonalé, s bio svačinkami a dětmi v čistém oblečení. Ty unavené, co jen zírají do mobilu. Ty společenské, co se shlukují a probírají nejnovější dětské nemoci. A já. Snažím se usmívat, snažím se vypadat, že si to užívám.
Protože to se od vás přece čeká. Že budete šťastná, naplněná, vděčná. A já jsem vděčná. Ale jsem taky znuděná, osamělá a občas mám pocit, že mi z toho neustálého „mamí, podívej“ exploduje hlava. A za ten pocit se pak neskutečně stydím.
Zrovna jsme se synem chytili záchvat smíchu na houpačce. Byl to jeden z těch vzácných, dokonalých momentů, kdy zapomenete na všechnu tu únavu a nudu. Přistoupila ke mně jedna z těch „dokonalých“ matek. Vždy upravená, usměvavá.
„Vy si to tak užíváte, viďte?“ řekla a ten její úsměv byl zářivý. „To je hezký. Já bych se bez práce asi zbláznila.“
Bylo to myšleno jako kompliment. Jako milé pozorování. Ale ta věta mě zasáhla jako rána pěstí.
Proč mě to tak zasáhlo? Celou cestu domů a ještě večer, když syn usnul, jsem nad tím přemýšlela. Ta věta mě zaškatulkovala. Udělala ze mě ten typ ženy, která je spokojená doma s dětmi, která nepotřebuje víc. Vymazala moje ambice, moji inteligenci. V jejích očích jsem byla jen usměvavá maminka na houpačce.
A ta druhá část. „Já bych se bez práce zbláznila.“ Cítila jsem v tom jemné, možná neúmyslné, povýšení. Jako by existovaly dva druhy matek. Ty lepší, chytré a ambiciózní, které potřebují práci, aby se realizovaly. A pak ty druhé, ty jednoduché, které si prostě „užívají“ dělání báboviček.
A kam patřím já? Cítila jsem se jako podvodnice na obou stranách. Nezapadala jsem mezi ty spokojené, naplněné matky, protože jsem se často cítila prázdná a chyběla mi práce. Ale zároveň jsem si nedokázala představit, že bych teď pracovala, protože jsem chtěla být se svým synem.
Byla jsem v pasti. V pasti mezi tím, kým jsem byla, a kým bych měla být. A v obou rolích jsem selhávala. Ten smutek pramenil z toho, že mě někdo viděl a vůbec nic nepochopil. Viděl jen tenký povrch, ne tu složitou, rozporuplnou a zmatenou ženu pod ním.
Seděla jsem v tichu obýváku a dívala se z okna. A najednou mi to došlo.
To tiché prozření bylo o tom, že problém nebyl ve mně. Ani v té druhé matce. Problém byl v tom samotném očekávání, že mateřství je jen jeden pocit. Že musíte být buď stoprocentně šťastná matka, nebo ambiciózní žena, která se nemůže dočkat návratu do práce.
Pravda je, že mateřství je všechno dohromady. Je to obrovská láska a zároveň drtivá nuda. Je to radost z dětského smíchu a zároveň frustrace z neustálého stereotypu. Je to pocit naplnění a zároveň pocit ztráty sebe sama. A všechny tyhle pocity jsou naprosto v pořádku. Všechny jsou platné. Najednou.
