Článek
Naše porady jsou dokonalým příkladem. Sedím u velkého stolu, poslouchám mladé, ambiciózní kolegy, jak mluví v anglických frázích a prezentují barevné grafy. Já jsem ta, co se na konci zeptá na nějaký praktický detail, který všichni přehlédli, a oni se na mě podívají s lehkým despektem. Jako na tu starou brzdu, co nerozumí modernímu byznysu.
Už jsem si na to skoro zvykla. Na ten pocit, že můj názor nemá váhu. Že moje léta praxe jsou spíš přítěží než výhodou. Až do minulého týdne.
Tématem porady byla optimalizace tras. Velké téma, které řešíme každý rok. A já jsem na tom posledních pár měsíců po večerech pracovala. Měla jsem v hlavě nápad, jak propojit náš starý systém s novou analytickou aplikací. Den před poradou jsem o tom mluvila s Davidem, mladým kolegou, který sedí vedle mě. Jen tak, u kafe. Byla jsem na svůj nápad pyšná a v naivní dobré víře jsem mu ho popsala.
A pak přišla porada. Šéf vyzval k novým návrhům. A David se postavil. A začal mluvit. S malými obměnami a spoustou moderních frází začal prezentovat můj nápad. Můj do detailu promyšlený plán.
Seděla jsem a cítila, jak mi tuhne krev v žilách. Šéf, pan Novák, se rozzářil. „Výborně, Davide!“ přerušil ho v půlce. „Tohle je přesně ono! Konečně svěží vítr! Přesně tohle potřebujeme!“
David se pyšně usmál a podíval se mým směrem. Ale ne provinile. S triumfem. A pan Novák se na mě ani nepodíval. V tu chvíli jsem pro něj neexistovala.
Možná to znáte taky. Ten pocit absolutní, bezmocné nespravedlnosti. V krku máte knedlík, do očí se vám derou slzy vzteku. Chce se vám vstát a zařvat: „To je lež! To je můj nápad!“ Ale víte, že by to bylo k ničemu. Vypadala bych jako hysterická, zahořklá starší kolegyně, která neunesla úspěch mladšího.
A tak jsem tam jen seděla a dýchala. Zhluboka. Soustředila jsem se na to, abych se nerozplakala. Ten prvotní šok a bolest se pomalu měnily v něco jiného. V chladný, tichý hněv. Věděla jsem, že mám jen jednu zbraň, kterou proti nim můžu použít. A tou nebyl křik. Byla to moje práce. Moje znalosti. Těch patnáct let, které oni neměli.
Nechala jsem Davida domluvit. Nechala jsem šéfa, aby ho ještě jednou poplácal po zádech. Počkala jsem, až utichne potlesk ostatních. A pak jsem klidně zvedla ruku.
„Děkuji, Davide, za tu inspirativní prezentaci,“ řekla jsem a můj hlas byl naprosto klidný a věcný. Všechny oči se otočily ke mně. „Je to velmi ambiciózní vize. Mám jen pár doplňujících, čistě technických dotazů, abychom si ujasnili detaily realizace.“
David sebevědomě přikývl. A já jsem začala.
„A jak přesně by tvůj model řešil legislativní omezení pro přepravu nebezpečného nákladu ADR v zóně C, kde se nám pravidelně kříží tři hlavní trasy a kde nám hrozí pokuty v řádech statisíců?“
Davidův úsměv lehce povadl. „No… to je technický detail…“
„Jistě,“ pokračovala jsem klidně. „Náklady na implementaci. V té prezentaci chybí nutnost proškolení všech osmdesáti skladníků, z nichž polovina má jen základní počítačovou gramotnost. To je zhruba tři sta hodin práce a náklad navíc. S tím se počítá v rozpočtu?“
V místnosti bylo ticho. Úplné ticho. David stál, rudý v obličeji, a nevěděl, co říct. Ukázalo se, že jeho „svěží vítr“ byl jen povrchní nápad, bez jakéhokoliv pochopení reálného provozu.
Pan Novák si odkašlal. Podíval se na Davida a pak na mě. A já jsem v jeho pohledu poprvé po dlouhé době viděla respekt. „Dobře, Aleno, děkuji,“ řekl pomalu. „Vidím, že tomuto tématu rozumíš do hloubky. Připrav prosím podrobný projektový plán. Davide, ty se k ní připojíš a budeš se učit.“
