Článek
Moje žena Eva je skvělá. Je spolehlivá, společenská, a já ji miluju. Ale má jeden zvyk, který mě pomalu ničí. Ráda před svou rodinou vypráví „vtipné“ historky o mých selháních. O tom, jak jsem se ztratil cestou na chatu, protože jsem „ignoroval navigaci“.
O tom, jak jsem se pokoušel sestavit skříň a zbyly mi šroubky. Prezentuje to jako roztomilou vlastnost. „Náš David, on je génius na počítače, ale v praktickém životě je to takový náš popleta.“ A všichni se vždycky láskyplně zasmějí. A já se usměju taky. Protože chci klid.
Seděli jsme u stolu. Svíčková byla vynikající. Tchyně se zrovna ptala na svatbu sestřenice, na kterou jsme se chystali příští víkend. A pak to přišlo. Eva si povzdechla, nasadila ten svůj lehce pobavený a zároveň utrápený výraz a řekla do ticha:
„No, skoro jsme připravení. David zase zapomněl vyzvednout oblek z čistírny. On je takový náš popleta.“
A ozval se ten známý smích. Směs pobavení a shovívavosti. Tchyně mě poplácala po ruce. „Ty jsi náš chlapec,“ řekla s úsměvem.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Nechtěl jsem křičet. Cítil jsem něco mnohem horšího. Chlad. Ledový, klidný chlad, který se mi rozlil po celém těle. Bylo to, jako by se ve mně něco definitivně zastavilo.
Nezapomněl jsem. Předchozí den jsem do dvou do rána řešil kritický výpadek serveru u klienta. Spal jsem tři hodiny. Ráno jsem to Evě říkal, psal jsem jí, že jsem vyčerpaný a že to prostě nestihnu. Ale ona si z celé té situace vybrala jen to, co se jí hodilo do jejího příběhu. Do příběhu o neschopném, nepraktickém manželovi a schopné, trpělivé manželce.
Najednou jsem viděl všechny ty situace za poslední roky naprosto jasně. Nebyly to nevinné vtípky. Bylo to systematické snižování mé hodnoty. Pokaždé, když mě takhle „roztomile“ shodila před ostatními, posílila svou pozici té schopnější, té, co všechno zvládá. Dělala to s úsměvem, takže jakákoliv moje obrana by vypadala jako přehnaná reakce. Jako že nerozumím legraci.
A já jsem to celé roky hrál. Usmíval jsem se, přikyvoval. Obětoval jsem kousek své důstojnosti za chvilkový klid. Ale ten klid byl falešný. Byl to klid lva v kleci, kterou mi pomalu stavěla. A já jsem si právě uvědomil, že už v ní dál být nechci.
Ta večeře pro mě skončila. Mechanicky jsem jedl, přikyvoval, ale v hlavě jsem byl už úplně jinde. Formovalo se ve mně rozhodnutí. Už nebudu hrát roli poplety.
Neudělal jsem scénu. Nechtěl jsem jim dát to zadostiučinění. Počkal jsem, až budeme sami. V autě, na cestě domů.
„Proč jsi byl tak tichý?“ zeptala se Eva.
Zastavil jsem na nejbližším odpočívadle. Vypnul jsem motor. Ticho v autě bylo najednou úplně jiné než to ticho u večeře. Bylo skutečné.
Otočil jsem se k ní. Můj hlas nebyl naštvaný. Byl klidný. A to ji možná vyděsilo víc než křik.
„Evo, to, co jsi dnes řekla u večeře, o tom obleku. To, jak jsi mě nazvala popletou. To se stalo naposledy.“
Zasmála se. „Ale prosím tě, to byl jen vtip, nebuď tak vztahovačný.“
„Ne, nebyl to vtip,“ pokračoval jsem stejně klidně. „Je to způsob, jakým o mně systematicky mluvíš před lidmi. A já už v téhle roli odmítám dál být. Skončilo to. Odteď platí, že pokud se ti na mně něco nelíbí nebo s něčím potřebuješ pomoct, řekneš mi to mezi čtyřma očima. Ale už nikdy mě nebudeš shazovat na veřejnosti. Ani v žertu.“
Dívala se na mě, šokovaná. „A co to znamená?“
„To znamená,“ řekl jsem a cítil jsem, jak ze mě padá obrovská tíha, „že příští měsíc na oběd k tvé matce nejedu. A nepojedu tam, dokud nebudu mít jistotu, že tam jedu jako tvůj rovnocenný partner, a ne jako tvůj roztomilý popleta.“
