Článek
Jmenuju se Lenka, je mi něco přes třicet a odedávna se na mě valí jeden problém za druhým. Kdykoliv se snažím vylézt z nejhoršího, dostanu další ránu. Největší průšvih? Dluhy, které začaly tím, že jsem chtěla pomoci rodičům, a do toho se mi kdesi ztratil můj bývalý přítel s penězi, které jsme společně investovali. Nedokážu sama spočítat, kolik splátek ještě zbývá, ale vím, že to sama neutáhnu moc dlouho.
Můj životní příběh není žádná pohádka. Vyrostla jsem na malé vesnici, kde jsme žili z mála, rodiče neměli zrovna spoustu peněz. Když jsem si našetřila a s jistými těžkostmi dostala dobře placenou práci ve městě, měla jsem pocit, že konečně budu mít klid a pomůžu i jim. Ale táta onemocněl, máma ho živit nezvládala, a já jsem si zkrátka řekla: „Jsou to moji rodiče, musím je podržet.“
Vzala jsem si úvěr, abych jim zaplatila nutné opravy na domě. Táta nejdřív něco splácel, ale pak na to už neměl sílu ani peníze. Zůstala jsem s tou úvěrovou kletbou sama. To by snad ještě šlo, kdybych se v té době nezamilovala do Zdendy, chlapa, co měl plány a uměl okouzlit.
Rozhodla jsem se s ním zrekonstruovat svůj byt a on přidal něco málo naspořených peněz. Představoval si, že z toho bude naše společné hnízdo. Jenže po pár měsících byl pryč. Prý se musel vrátit k bývalé manželce a dětem. „Fakt mě to mrzí,“ vzkázal mi, a nechat si peníze, které do bytu vložil, prý nechce. Jenže já si na tu rekonstrukci vzala další půjčku, spoléhajíc na to, že budeme platit oba. Odešel a dluhy nechal na mně.
Dnes už reálně hrozí, že mi zaklepou exekutoři na dveře. Balancuju mezi odklady, dohody s bankou jsou jen slabá náplast. A do toho jsem nedávno poznala Petra – skvělého chlapa, co si rozumí i s mou dcerou, kterou vychovávám sama. „Jsi strašně fajn,“ říkává mi. A já se chvěju strachy, že až zjistí, kolik toho dlužím, uteče. Když jsem mu řekla, že mám pár závazků, pokýval hlavou a ocenil moji ochotu pomáhat rodičům. Jenže neví, v jak obludném kolotoči jsem se ocitla.
Stydím se i sama před sebou. Kdybych si mohla nějak pomoci sama, udělám to. Jenže zničený byt neprodám, moc bych za něj nedostala, a to ještě bydlíme s dcerou. Nechci k rodičům, tam by se mi všechny rány jen připomínaly. „Máš to aspoň trochu pod kontrolou?“ zeptala se mě kamarádka. Asi ne. Když se mi ozval jeden exekutor, byla jsem v šoku. „Máte dva týdny, abyste přišla s řešením,“ řekl a odkráčel. Co já můžu řešit, když mi zbylo sotva na elektřinu?
Každý den se ptám, jestli mám Petrovi říct: „Jsem úplně na mizině, ohrožená exekucí, zůstaneme vůbec spolu?“ Nebo mlčet, dokud to nepraští do očí. Vím, že lež by mohla náš vztah zničit ještě víc. Ale je také možné, že jeho soucit by mohl být pro naši lásku pohřebištěm. Moc si ho vážím, nechci ho táhnout do svých průšvihů, ale nechci mu ani lhát. Děti mám ráda, ale cítím se jako špatná matka: co když exekuce bude a moji dceru vezmou do bytu, kde nám všechno seberou?
Každé ráno si říkám, že existují cesty z dluhů. Třeba osobní bankrot. Ale taky se bojím, že přijdu úplně o všechno. Zatím jsem se k takovému kroku neodhodlala, není jednoduché jít s kůží na trh a přiznat, že člověk nezvládl vlastní život. A Petrovi… co mu řeknu, až se podívá do mé schránky a tam bude další výhrůžný dopis?
