Článek
Olympic – tehdy ještě neznámá skupina s přezdívkou Karkulka – vznikl v Praze na počátku 60. let. Psal se rok 1963, když saxofonista Miloslav Růžek založil kapelu pojmenovanou podle Karlínského Kulturního Kabaretu (KAR-KUL-KA).
Brzy poté dostala své osudové jméno Olympic, podle klubu Olympik ve Spálené ulici, kde kapela hrávala. Byla to doba tání – doba, kdy do československých ulic vanul svěží vítr rock’n’rollu a tzv. bigbítu, jak se počeštěně říkalo rockové hudbě.
Mladí lidé hltali nové rytmy a kapela Olympic se rychle proměnila z původního doprovodného tělesa pro zpěváky v samostatnou rockovou skupinu pod vedením kytaristy a zpěváka Petra Jandy. Právě Janda, který se ke kapele přidal v roce 1963, se záhy stal ústřední tváří a duší Olympicu – a zůstane jí dalších šest dekád.
První úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Pražské publikum si rychle zamilovalo energii a drive Olympicu. V polovině 60. let, kdy vládl kytarový beat, začala skupina sázet na vlastní tvorbu – a ta brzy přinesla nesmrtelné hity.
Už v roce 1965 zazněla poprvé na koncertě dnes legendární píseň „Dej mi víc své lásky“ – bigbítová vypalovačka s rošťáckým textem Pavla Chrastiny a nezapomenutelným riffem. Poprvé ji hráli s obavami, ale sklidila takový úspěch, že ji nadšené publikum donutilo Olympic třikrát zopakovat.
Psal se rok 1967 a Olympic měl na kontě řadu hitů – třeba „Snad jsem to zavinil já“ či „Vzpomínka plíživá“, které si zpívala celá generace. Tehdejší mladí fanoušci našli v hudbě Olympicu nejen zábavu, ale i kus vlastní identity. Každý jejich nový singl byl jako záblesk svobody – kousíček Západu v srdci Východu.
V roce 1968 pak přišel průlom: Olympic vydal své první dlouhohrající album „Želva“, první opravdu rockové LP, jaké v Československu vyšlo. Deska Želva – se stejnojmennou hravou skladbou v čele – se stala milníkem. Dodnes je považována za první české beatové album vůbec a kritikové i fanoušci ji oslavují jako jeden z přelomových počinů domácí scény.
Jenže právě v létě 1968, kdy se Olympic vezl na vlně úspěchu, zasáhly události, které hudební sny na čas zmrazily. Onen osudný srpen zastihl kapelu na cestě po Francii – původně dovolená, která se změnila v nedobrovolný exil. Invaze vojsk Varšavské smlouvy vpadla i do jejich života a pětice hudebníků zůstala v Paříži bez jistoty, co bude dál.
Západní svět jim mezitím nabídl své lákadlo: Olympic si rychle našel kšefty v pařížských klubech, nahrál tam dokonce pod pseudonymem Five Travellers (Pět cestujících) malé EP desky a představil se v televizi.
Na chvíli to vypadalo, že by mohli prorazit ve Francii – byli mladí, kvalitní a zajímaví. Dokonce dostali nabídku dělat předskokany rockové hvězdě Johnny Hallydayovi v prestižní sérii koncertů.
Osud ale rozhodl jinak. Zájem o „exotickou“ kapelu z Československa rychle opadal, jakmile politická senzace vyprchala. A Olympic stál před těžkou volbou: zůstat a zkusit štěstí v cizině bez zázemí, nebo se vrátit domů ke svým fanouškům – ovšem do nesvobodné země? Rozhodli se pro druhou možnost.
Odvolali emigraci a na Vánoce 1968 se vrátili do vlasti. Francouzský manažer proto ztratil zájem a rozjednané zahraniční projekty padly. Byla to oběť z lásky k domovu i fanouškům, která však znamenala jediné: jejich příběh se bude psát v Československu, se vším, co to obnáší.
Rock pod tlakem normalizace
Návrat do vlasti v roce 1969 byl pro Olympic hořkosladký. Doma je čekala věrná základna fanoušků a status jedné z nejpopulárnějších kapel končících „zlatých šedesátých“. Ale zároveň přišla tvrdá normalizace – nová kulturní pravidla, cenzura, omezení kontaktů se Západem.
Kapela přesto nezahálela: hned roku 1969 vydala druhé album „Pták Rosomák“, pojmenované podle dalšího ze svých hitů. Skladby jako „Pták Rosomák“ či „Kufr“ zněly éterem, třebaže tehdejší doba rockové hudbě příliš nepřála. Jenže uvnitř Olympicu i kolem něj se začaly stahovat mraky.
Baskytarista a textař Pavel Chrastina – autor oněch hravých dada textů raných hitů – v téže době kapelu opustil a později emigroval, čímž na sebe přivolal nepřízeň režimu (jeho písně pak byly na dlouho zakázány a zmizely z desek).
Olympic tím přišel o klíčového člena „klasické sestavy“, která naposledy společně zahrála v dubnu 1969 v Lucerně. Nastalo hledání nových tváří. V rychlém sledu se v sestavě protočili jiní muzikanti: na čas například baskytaru převzal Jan „Papírek“ Hauser.
Brzy však do Olympicu nastoupilo jméno, které mělo přinést více než kapela čekala – Jiří Korn, tehdy vycházející hvězda českého popu.
Příchod Jiřího Korna v roce 1971 změnil dynamiku skupiny. Korn byl výborný zpěvák a showman, ale jeho hvězdná aura začala Olympic zastiňovat. V očích publika se Olympic trochu proměnil ve „skupinu Jiřího Korna“, v doprovodnou kapelu slavného zpěváka.
To s sebou neslo napětí uvnitř souboru. Navíc tlaky normalizační kultury nutily i rockové muzikanty k ústupkům. V roce 1973 Olympic dokonce vystoupil na Festivalu politické písně v Sokolově, oficiální přehlídce ideologicky vhodných skladeb, kde zahrál píseň „Únos“.
Pro bigbítovou kapelu to byla hořká pilulka – rebelové se ocitli na tribuně propagandy. „Co se to s námi stalo?“ mohli se ptát v duchu. Kompromisy doby však byly neúprosné: buď hrát podle pravidel, nebo nehrát vůbec.
Olympic si zvolil první možnost, ale vnitřně se tím trápil. Korn stále častěji odjížděl za sólovou kariérou (jezdil koncertovat i do východního Německa) a ostatní členové cítili frustraci. Nakonec došlo k rozhodnutí: Jiří Korn v květnu 1973 Olympic opustil, aby se mohl věnovat vlastní dráze.
Kapela tím získala šanci znovu najít sama sebe. V té době už také do sestavy nastoupili noví muzikanti – bubeníka Jana Antonína Pacáka (který odešel za kariérou malíře) vystřídal Petr Hejduk a post baskytaristy po Kornovi krátce zaujal Ladislav Chvalkovský. Především se ale schylovalo k příchodu muže, který měl Olympicu vlít do žil novou krev: Milan Broum.
Broum byl nejen excelentní hudebník, ale přinesl i modernější pohled na rock. Petr Janda v něm našel parťáka a Olympic se postupně tvůrčím způsobem obnovil. Koncem dekády byli zase ve formě – a čekal je jejich možná největší umělecký vrchol.
Nová krev
Druhá polovina sedmdesátek se pro Olympic nesla ve znamení proměny. Kapela omladila sestavu (vedle Brouma posílil klávesy i Jiří Valenta, který dorazil o něco později) a hlavně se odhodlala k odvážnému kroku: začala tvořit konceptuální alba s ucelenými příběhy a propracovanými aranžemi.
Rocková opera nebo konceptuální deska – to byly na české scéně té doby věci téměř nevídané. Olympic do toho šel naplno. Výsledkem je albová trilogie Prázdniny na Zemi (1979), Ulice (1981) a Laboratoř (1984) – tři tematicky provázaná alba, která patří k absolutní špičce československé rockové tvorby.
Každé z nich představovalo samostatný příběh s jistou dávkou metafory, čímž Olympic chytře obešel i dobovou cenzuru: co nešlo říct napřímo, dalo se vyprávět sci-fi alegorií nebo poetickou zkratkou.
Například Prázdniny na Zemi líčí dobrodružství lidí ve vesmíru, Ulice vypráví spletité historky jedné fiktivní ulice, Laboratoř se odehrává v prostředí sterilní vědecké laboratoře, kde se snad daly tušit i narážky na tehdejší společnost. Texty pro Olympic psali mistři svého oboru – Zdeněk Rytíř a Pavel Vrba – a právě v této době jejich slova dosáhla nebývalé hloubky.
Muzika Olympicu dospěla. Melodické rockové písně s kvalitními texty a nápaditými aranžmá byly vždy jejich silnou stránkou, ale nyní k nim přidali i koncept a vizi.
Publikum odpovědělo s nadšením. Koncerty Olympicu na přelomu 70. a 80. let byly vyprodané; fanoušci si sborově zpívali nové písně, které se okamžitě staly hity. Skladby jako „Okno mé lásky“ či „Jasná zpráva“ z té doby patří dodnes k těm, bez nichž se neobejde žádný koncert Olympicu.
Kapela dokázala, že i v éře stagnace a normalizačních kompromisů lze tvořit chytrý rock – hudbu, která baví i rezonuje. Ne náhodou se Olympic právě v těchto letech pravidelně umisťoval na špičce ankety Zlatý slavík o nejoblíbenější kapelu. Stali se rockovou jistotou, ikonou, která překlenula propast mezi undergroundem a mainstreamem.
Jestliže na deskách ohromovali propracovaností, naživo si Olympic zachoval drive. Petr Janda se jako frontman vypracoval v charismatického lídra, jehož kytarová sóla dokázala plakat i burácet. Milan Broum svým energickým basovým stylem kapelu posunul k modernějšímu zvuku – už jeho první album s Olympicem, Marathón (1978), ukázalo, jak skvěle dokáže tahle „nová krev“ pumpovat rock do žil.
Olympic se nebál ani experimentů: koketoval dokonce s prvky heavy metalu, například v písni „Jako tele na vrata“ v roce 1986 šokovali fanoušky nečekaně tvrdým a rychlým riffem. Jádro jejich stylu však zůstalo melodické, písničkové – pořád to byl ten starý dobrý Olympic, který umí rozezpívat davy.
Ztráty a návraty
Pod povrchem úspěchů však život kapely přinášel i smutek a těžké zkoušky. Duben 1985 – Olympic slaví další triumf, vyhrává zlatou Bratislavskou lyru s písní „Co je vůbec v nás“ (mnozí říkají, že spíš za vytrvalost než za píseň samotnou).
Jenže bubeník Petr Hejduk, který s Olympicem hrál patnáct let, cítí únavu. Na konci roku 1985 odehraje poslední koncert a kapelu opouští. Odchod dlouholetého spoluhráče je pro Jandu a spol. náročný – vždyť Hejduk byl u všech velkých úspěchů poslední doby. Olympic však nezpomaluje.
Místo něj nastupuje mladý bubeník Milan Peroutka, vybraný z konkursu začátkem roku 1986. A spolu s ním přichází ještě jedna změna: Janda překvapivě nepřibírá druhého kytaristu, ale druhého klávesistu (Jiří Valenta), aby zvuk kapely obohatil. Olympic omlazuje tvář a šlape dál vstříc dalším létům.
Pak však přichází 19. květen 1987. Den, který si kapela navždy zapamatuje černě. Miroslav „Mirek“ Berka, zakládající člen a po dvě desítky let klávesista Olympicu, náhle umírá.
Okolnosti jsou dodnes nejasné - vše nasvědčuje tomu, že dobrovolně odešel ze světa v pouhých 39 letech. Pro Olympic je to šok. Berka byl nejen brilantní hudebník, ale též kamarád, který s Jandou sdílel společné začátky už od Semaforu v roce 1963.
Kapela stojí před nejtěžší otázkou: má smysl pokračovat? Petr Janda a ostatní neváhají – pokračujeme, ale s úctou k Mirkovi. Nového klávesistu nehledají; Olympic upraví aranže pro jednu klávesovou linku (Valentovu) a rozhodne se hrát dál ve čtyřech.
Na koncertech teď některé party chybí, ale nikomu to nevadí – fanoušci chápou, že legendární Mirek je nenahraditelný. A možná o to hlasitěji zpívají jeho melodie sami, aby to prázdné místo vyplnili.
Rok 1987 je pro Olympic hořkosladký. Ztratili přítele, ale slaví také 25 let existence – a slaví ho stylově. Na výroční koncert si nepozvali bývalé členy, jak bývá zvykem, nýbrž kapelníky „konkurenčních“ rockových kapel, kteří na pódiu zahráli skladby Olympicu po svém.
Byla to symbolická oslava: po čtvrtstoletí na scéně tím Olympic stvrdil, že patří k absolutní špičce – konkurence jim přišla vzdát hold. Od hudebního vydavatelství Supraphon dostali k výročí dárek v podobě pozlacené kytary jako ocenění za miliony prodaných desek.
Přesto nad vším visel stín – Berkovy klávesy zely tichem a režim stále nepolevil. Některé staré hity Olympicu – paradoxně právě ty s texty od Pavla Chrastiny – se pořád nesměly oficiálně vydávat, protože jejich autor žil v emigraci a pro komunisty byl „nepohodlný“.
Kapela to ovšem nevzdávala. Přišel rok 1989 a s ním změna, v jakou doufali celou kariéru.
Sametová noc
Listopad 1989, Praha skanduje „svobodu!“ a režim se hroutí. Olympic, stejně jako celá země, vstupuje do nového dne. Konec vlády jedné strany přinesl euforii i nejistotu. Cenzurní pouta spadla – najednou bylo možné veřejně hrát a vydávat cokoliv.
Dříve zakázané písně s Chrastinovými texty se rázem mohly vrátit mezi lidi. Supraphon dokonce chystal speciální edici Trezor s reedicí starých alb Olympicu a dalších dříve cenzurovaných interpretů. Po 27 letech existence se Olympic dočkal svobody, o jaké snil. Ale co teď?
Pro kapelu to byl paradox: najednou zmizel nepřítel (cenzura, tlak shora), ale také jakási jedinečná pozice, kterou rockové legendy za komunismu měly. Publikum, omámené záplavou nově dostupné zahraniční hudby a proměnami společnosti, najednou věnovalo domácí kultuře méně pozornosti.
Euforie ulice nepřinesla automaticky narvané sály. Olympic si tím prošel jako ostatně všichni velcí umělci té doby – najednou hráli v úplně jiném světě. 90. léta byla ve znamení hledání nového smyslu a místa. Petr Janda nezahálel: založil vlastní hudební vydavatelství, aby měl nad tvorbou kontrolu.
Kapela experimentovala: vydala třeba živé album Unplugged (1994) a zkoušela oslovit i mladší generaci. Některé nové písně (např. „Dávno“ z roku 1994) se skutečně chytily a staly se hity – možná proto, že v nich zněla upřímná nostalgie po starých časech.
Olympic v devadesátkách projel několika personálními změnami i krizemi. Na sklonku roku 1992 dokonce Petr Janda zvažoval, že by kapelu rozpustil – unaven hektickými roky. Krátká pauza kolem roku 1993 ale skončila tím, že Olympic opět povstal „na truc všem, kteří jim konec přáli“.
Vždyť jsou jako ten vlak, co nikde nestaví – jedou dál, i když koleje vedou neznámo kam. Koncem 90. let se Olympicu povedlo upevnit svůj status legendy. Koncertovali a vydávali výběry hitů, které připomněly jejich bohatou historii.
„My ještě nekončíme,“ vzkázal Petr Janda v jednom rozhovoru, když se blížil milník 40 let Olympicu. A nekončili. Nejstarší česká rocková kapela pokračovala dál a dál. V roce 2003 vydali album s provokativním názvem Dám si tě klonovat.
K 45. výročí vyšla kniha, k 50. výročí (v roce 2012) vyrazili na velké halové turné a zahráli i se symfonickým orchestrem. Padesát let – neuvěřitelné číslo, které v české populární hudbě do té doby žádná aktivní kapela nedosáhla. Olympic tehdy dokázal vyprodat největší haly v zemi – dorazili fanoušci všech generací, aby spolu s Jandou a spol. zavzpomínali na půlstoletí bigbítu.
V roce 2013 však přišla další rána osudu: po koncertě v Karlových Varech náhle zemřel bubeník Milan Peroutka. Doslova dohrál a jeho srdce dotlouklo – symbolicky na pódiu. Pro kapelu to byl smutný déja vu: opět ztratili parťáka, a znovu před otázkou, zda pokračovat. Pokračovali. Petr Janda to tehdy komentoval prostě: „Milan by si určitě nepřál, abychom kvůli němu přestali hrát.“ Na post bubeníka nastoupil Martin Vajgl a koncertní šňůra jela dál.
Jejich hudba zní z rozhlasu, hrají ji mladé kapely jako poctu (Kabát, Arakain i další rockeři otevřeně přiznávají inspiraci Olympicem). Supraphon vydal kompletní kolekci jejich alb v luxusním boxu. A především – Olympic stále hraje živě. Když v roce 2017 oslavili 55 let, naplnili pražskou O2 arénu až po strop. V publiku tehdy stáli pamětníci prvních bigbítových tancovaček i náctiletí kluci v tričku Olympic, co objevili kouzlo „Želvy“ nebo „Dynamitu“ na YouTube. Ta kapela zkrátka překlenula generace.
V roce 2023 oslavil Olympic neuvěřitelných 60 let na scéně. Šedesát let – číslo, které v kontextu českých dějin zahrnuje dvě odlišné epochy.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Olympic#/
https://www.skupina-olympic.cz/
https://budejovice.rozhlas.cz/olympic-zelva-1968-8743660
https://prazsky.denik.cz/volny-cas/olympic-zahajil-koncertem-oslavy-60-let-fanousci-jasali-zpivali-i-plakali-2022.html
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-nekoncime-vzkazuje-olympic-276381
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-hudba-vzdycky-neplatilo-ze-zpiva-jen-jeden-tvrdi-skupina-olympic-40516262
