Článek
Pochází z generace, jejíž dětství poznamenala válka a kterou okouzlily jazz a americké bigbandy. Narodil se 4. dubna 1932 v Praze. Dětství prožil ve stínu protektorátu a války, kdy hudba často zněla jen potají.
O to vášnivěji pak hltal všechny melodie, které se po válce vyrojily. Jako kluk sedával u rádia a ladil stanice, odkud se linuly vzdálené taneční orchestry.
Koncem čtyřicátých let už mladý Pánek zpívá a hraje, kde se dá. Rodiče sice trvají na tom, aby vystudoval obchodní akademii – „ať máš něco v ruce“ – on ale po večerech tajně vyráží za muzikou. Je to dvojí život, který ho formuje.
V roce 1949 poprvé vystupuje v legendárním baru Alhambra. Je mu sedmnáct a stojí na pódiu vedle orchestru Ladislava Habarta. Cigaretový dým, tlumená světla a před ním mikrofon.
Poprvé cítí, že sem patří. Jeho pěvecký kvintet brouká swingové melodie pro tanečníky vlnící se po parketu. Možná tam tehdy zaslechl i potlesk pro sebe – malý, ale vlastní.
Přes den studuje, v noci zpívá. Dvojí režim, který ho formuje dál. Po maturitě nakonec neodolá volání hudby: zapisuje se na Pražskou konzervatoř, obor kontrabas u profesora Františka Hertla. Je pilný student, ale zároveň se dál věnuje hudbě.
Během studia hraje amatérsky na trumpetu v malých jazzových orchestrech Zdeňka Bartáka a Vlastimila Kloce. A co víc – zpívá ve swingovém pěveckém kvartetu Františka Kočího, kde vedle něj účinkují i textař Zdeněk Borovec a herec Jiří Šašek. Ještě mu není ani dvacet a už žije hudbou ve dne v noci.
Padesátá léta však nepřejí svobodnému muzicírování. Politické otěže se utahují a jazz má cejch buržoazního rozmaru. Mladý Lubomír proto opatrně kličkuje, aby mohl dělat, co miluje. Hudbu miluje, ale veřejně se k ní nesmí příliš hlásit.
V roce 1955 nastupuje základní vojenskou službu a armáda mu nakonec poskytne nečekané útočiště u hudby. Stává se kontrabasistou v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. V zelené uniformě hraje pochody i upravené lidovky, ale občas propašuje do basových linek kousek swingu – tichou vzpouru, které si téměř nikdo nevšimne.
Po vojně přichází kulturní obleva. Koncem padesátých let se v metropoli zvedá vlna malých divadel, kaváren a jazzových klubů. Pánek se po návratu z armády připojuje ke smíšenému sboru, který spolupracuje s Orchestrem Karla Vlacha.
Je rok 1957 a on stojí mezi mladými zpěváky, kteří po rozpadu slavné skupiny Sester Allanových hledají nový směr. Vlachův orchestr hraje na úrovni světových big bandů, aranže píší zkušení mistři. Pro Lubomíra je to obrovská škola profesionality.
Zároveň v té době zpívá ve sboru Hudebního divadla Karlín. Každý večer na tamní scéně získává zkušenosti s operetou i muzikálem, což mu disciplinuje hlas i mysl. Je všestranný – ráno zkouška s orchestrem a večer jam session v jazzovém klubu.
Pak ale přichází rok 1959, který všechno změní. Mladí tvůrci Jiří Suchý a Jiří Šlitr otevírají divadlo Semafor a s ním se rodí revoluce české populární hudby. Lubomír Pánek nastupuje do semaforského orchestru jako pozounista. Kromě trombonu si však s sebou přináší i nápad – založit vlastní vokální soubor. Je mu dvacet sedm a poprvé má šanci vést něco svého.
Na zkušebně Semaforu se schází osm nadšených zpěváků – čtyři muži a čtyři ženy – kolem kapelníka, který nevěří, že se mu sen plní. První zkoušky jsou plné hledání. Lubomír experimentuje s netradičními postupy, inspiruje se americkými Modernaires či Pied Pipers.
Sbor Lubomíra Pánka – tak si začínají říkat. Brzy to jméno zná každý návštěvník Semaforu. V ansámblu zpívají tehdy začínající, dnes legendární tváře: mladý vousatý Waldemar Matuška s nezaměnitelným basbarytonem, půvabná Eva Pilarová s hlasem sytým jako letní noc a tenorista Jaroslav Štrůdl.
Postupně přicházejí další – například trumpetista Květoslav Rohleder či zkušené pěvkyně Božena Lázničková a Věra Kočvarová ze zaniklého tria Sester Allanových. Později se k nim přidají i nové tváře jako Svatava Černá nebo mladičká Jana Koubková.
Každý týden nacvičují nové písně. Jednou doprovázejí Suchého se Šlitrem v rozpustilých šlágrech jako „Klokočí“ či „Láska nebeská“, jindy vystupují samostatně s vlastním číslem.
Na začátku šedesátých let je Pánkův sbor u toho, když se rodí fenomén šansonu a moderní pop music. Mluví se o tom, že tu vznikl unikátní vokální soubor kombinující smíšené hlasy se swingovým orchestrem – něco, co do té doby znali spíše z amerických nahrávek.
Časem začíná Sbor Lubomíra Pánka vystupovat i mimo Semafor. V Praze je o něj obrovský zájem. Každý chce mít na své nahrávce „Pánkovce“. V Supraphonu – hudebním vydavatelství – tráví sbor dlouhé hodiny ve studiu. Za sklem stojí orchestr, u mikrofonu sólista a za ním skupinka vokalistů vedená pečlivým Lubomírem.
Zpěváci jeho souboru se musí trefit do každého akordu dokonale, žádné falešné tóny neprojdou. „Ještě jednou, od začátku,“ říkává klidně do studiového mikrofonu, pokud není spokojen. Výsledkem jsou nahrávky, které dodnes znějí čistě a přesně.
A pak ta jména, se kterými točili! Karel Gott jako mladý tenor, Helena Vondráčková v plné síle, Hana Hegerová se svým šansonovým altem, hluboký hlas Evy Olmerové, Petr Novák… Ti všichni stáli před Pánkovým sborem.
Jejich hvězda zářila, ale za ní nenápadně svítily i hlasy Pánkových vokalistů. Mnohé hity 60. a 70. let by bez nich neměly tu správnou jiskru – přesto zůstali pro posluchače takřka neviditelní. Byli jako sůl v polévce pop music: nepostradatelní, ale schovaní.
Byl na sebe přísný a totéž vyžadoval od ostatních. Když do souboru přišel nováček, musel ukázat pokoru i píli. Čas od času někdo odešel na sólovou dráhu nebo do jiného angažmá, a Lubomír se nebál dát šanci mladému talentu.
Koncem roku 1969 čeká Pánkovce nevídané dobrodružství. Renomovaný americký kapelník Ray Conniff koncertuje v Evropě a aby ušetřil, najímá místní hudebníky. A tak padne volba i na Lubomíra. Najednou se ocitá se svým sborem na obrovském pódiu kdesi v západním Německu, po boku zámořských hvězd.
Šestnáct československých zpěváků stojí v záři reflektorů a tisíce cizinců v publiku netuší, odkud se vzali. Pro Pánka je to triumf i ironie osudu zároveň: rok poté, co jeho zemí projely tanky, diriguje na Západě americký repertoár. Když dozní poslední přídavek, Lubomír ví, že na tenhle moment nikdy nezapomene. Ne kvůli slávě – ta patřila Conniffovi – ale kvůli pocitu, že hudba dokázala překlenout všechny hranice.
Sedmdesátá léta přinášejí vystřízlivění a návrat k šedi. Mnozí kolegové emigrují nebo umlkají, ale Lubomír pokračuje. Jeho sbor je profesionální těleso a o práci nemá nouzi. Natáčejí se televizní pořady, zpívá se v rozhlase i na deskách, koncertuje se na festivalech.
Důležitou kapitolou jsou také filmové dabingy: kdykoli čeští diváci slyší v animovaných filmech zpívat medvěda Balúa nebo jiné kreslené postavičky, často to jsou Pánkovci, kdo nazpívali české verze písní. Děti si pobrukují melodie z Knihy džunglí či Lady a Trampa, netuše, že za nimi stojí parta zkušených zpěváků ve studiu. .
Léta běží a soubor drží pohromadě jako rodina. Když někdo z nich slavil svatbu či narození dítěte, radoval se celý sbor. A když přišly horší časy, dokázali stát při sobě.
Příkladem je altistka Svatava Černá, která se k Pánkovcům přidala v roce 1966. Mladá, talentovaná a skromná – přesně takovou zpěvačku Lubomír potřeboval. Svatava se záhy stala jedním z pilířů souboru.
Postupně se s Lubomírem sblížili i osobně. Co začalo jako spolupráce, přerostlo v partnerství dvou duší. Veřejně se tím nechlubili, ale všichni věděli, že patří k sobě. Děti spolu neměli; jejich „dítětem“ byl po dlouhá léta právě sbor.
V osmdesátých letech je Pánek uznávaným veteránem scény. Stojí stranou showbyznysu, zatímco pop music ovládají nové idoly a syntezátory. Přesto kdykoli je potřeba kvalitní vokální doprovod, starý dobrý sbor Lubomíra Pánka nastoupí a odvede precizní práci.
Od poloviny dekády navíc předává zkušenosti mladším. Začíná učit na konzervatoři Jaroslava Ježka interpretaci populární hudby. Zprvu jen pár hodin týdně, ale pedagogická činnost ho brzy pohltí. Věří, že nové generaci zpěváků může předat kus svého řemesla i lásky k muzice.
Pak přichází rok 1989 a s ním zhoupnutí dějin. Euforie svobody je omamná – najednou lze zpívat cokoli, cestovat, vydávat desky podle libosti. Jenže pro zavedené orchestry a sbory je to zároveň doba nejistoty. Státní kulturní instituce se rozpadají či mění, mecenáši jsou v plenkách. V devadesátých letech přeje hudební průmysl spíše menším kapelám a sólovým projektům. Velké vokální soubory se rázem ocitají na okraji zájmu.
Lubomír to chápe. Po roce 1990 už nečeká, že by Pánkovci sbírali vavříny. Je rád, že se tu a tam objeví příležitost, ale cítí, že už to není ono. Z někdejší osmičky zbylo pár věrných, ostatní se rozutekli za vlastními sny. Nastává čas loučení.
V roce 1993, po třech dekádách nepřetržité práce, Lubomír sbor ukončuje.Poslední koncert sboru je komorní, bez velké pompy.
Odchod do ústraní však neznamená zahálku. Pánek se vrhá naplno do role učitele. V devadesátých letech učí zpěv na soukromé konzervatoři, od roku 2000 pak opět na státní konzervatoři v Praze. Je přísný, ale laskavý pedagog.
Občas je navštíví bývalý svěřenec nebo starý kolega, aby zavzpomínali. Lubomír se smíchem vypráví, jak kdysi v Semaforu krotil temperament mladičkého Matušky, který místo zkoušení raději chodil na rande, anebo jak ho jednou málem „pokousal“ medvěd – respektive herec v kostýmu – při natáčení dětské desky. Těch historek nasbíral bezpočet a předává je dál jako noty k písni, která nemá zůstat nedozpívaná. Koncem října 2014 se však Lubomírův dech zastavil navždy.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lubom%C3%ADr_P%C3%A1nek
https://budejovice.rozhlas.cz/sbor-lubomira-panka-byl-dulezitou-soucasti-nahravek-plejady-hvezd-ale-natacel-8716765
https://slovnik.ceskyhudebnislovnik.cz/index.php?option=com_mdictionary&task=record.record_detail&id=1000707
https://www.hudebnirozhledy.cz/2019/11/19/jana-koubkova/
