Článek
„Poslanec a předseda republikánů, doktor Miroslav Sládek má AIDS.“ Hlasatel to oznamuje s kamennou tváří, jako by šlo o běžnou zprávu. Ve studiu zavládne na vteřinu ticho. Jenže než stihne divákům dojít dech, přichází dovětek – formální omluva dotčenému politikovi, míněná samozřejmě jen napůl vážně.
Je konec roku 1993 a na obrazovce České televize právě vrcholí jeden z nejprovokativnějších skečů porevoluční éry. Česká soda – satirický pořad – právě ukazuje, kam až sahá svoboda slova v mladé demokracii. Už pár měsíců systematicky boří hranice televizní zábavy a testuje, co společnost unese.
Zkouška z demokracie v přímém přenosu
Po pádu železné opony se v Československu otevřel prostor pro humor, jaký dříve nebyl možný. Vzduchem létaly nápady na ostrou politickou satiru – a právě z téhle atmosféry se zrodila Česká soda. S myšlenkou přišel dokumentarista Fero Fenič, který si pro realizaci přizval publicistu Milana Tesaře.
Společně vymysleli název pořadu. „Soda“ – slovo evokující výbuch, tlak, něco, co nemá hranice. A přívlastek „česká“ tomu dodal lehce ironickou národní identitu. Od počátku deklarovali, že půjde o „celonárodní zkoušku z demokracie“ – pořad, který si dovolí úplně vše a prověří hranice čerstvě nabyté svobody.
V jejich představách to měl být divoký mix sžíravé politické satiry a dadaistické absurdity, na hony vzdálený tehdejší televizní zábavě.
Když Česká soda vstoupila na obrazovky České televize v červnu 1993, mnozí diváci i kritici byli v šoku. První díl odstartoval montáží skutečného novoročního projevu prezidenta Václava Havla, střihnutého tak, že Havel národu slibuje „dobré fóry“ a uvádí nový pořad.
Následovala smršť krátkých scének – fiktivních zpráv a parodických reklam. Moderátorská dvojice seděla ve studiu před stolkem s papíry, ale místo seriózních zpráv vypouštěla do éteru bizarní „aktuality“.
Už v prvních minutách tak bylo jasné, že tady se realita převrací naruby. Diváci slyšeli, že „za hranicemi našeho státu jsou další státy“ nebo že „slovenský prezident vydá knihu svých milostných dopisů pod názvem Dopisy Volze“. Humor České sody byl kousavý, aktuální a často nevěřitelně odvážný.
První reakce ale nebyly nadšené. Televizní kritici si stěžovali, že pořad je přespříliš vulgární a chaotický, a vedení opatrné České televize váhalo, co si s ním počít. Po prvních pár dílech to dokonce vypadalo na fiasko – sledovanost nic moc a ohlasy rozpačité.
Jenže tvůrci se nevzdali a provedli klíčovou změnu: od šestého dílu se novým „hlasatelem“ a tváří pořadu stal tehdy neznámý mladý herec Petr Čtvrtníček. Právě on vtiskl České sodě charakteristickou tvář cynického glosátora. Jeho blonďatá patka, ledabylý projev a břitký sarkasmus se staly symbolem pořadu.
Čtvrtníček se navíc zapojil i jako spoluscenárista a později jeden režisérů pořadu. „Svou nekompromisností a smyslem pro detail udával směr České sody,“ vzpomíná Fero Fenič. Sám Čtvrtníček k tomu po letech poznamenal, že pokud nemohli parodii na televizní reklamu natočit tak dokonale, aby byla k nerozeznání od originálu, raději ji nedělali vůbec.
Hodiny prý trávil v archivu České televize na Kavčích horách, lovil tam vhodné záběry či půlvěty politiků a sestavoval z nich úplně nové významy. Právě díky této pečlivosti a smyslu pro autenticitu působila Česká soda tak trefně – jako zrcadlo, které realitu nejen nastavuje, ale drze deformuje.
Hromada nevybíravého humoru
Formát pořadu byl v českém prostředí zcela novátorský. Česká soda se prezentovala jako pseudovysílání televizního zpravodajství prokládané reklamními bloky. Každý díl (zpočátku patnáctiminutový, později i delší) tak připomínal sled televizních šotů: krátkých zpráv, reportáží, sportovních okének a reklam, ovšem všechno bylo fejkové a satirické.
Tým autorů čerpal inspiraci z aktuálního politického dění, médií i popkultury. Neexistovalo žádné tabu, které by respektovali – terčem si dělali z politiků všech stran, národnostních stereotypů, církve, minorit, ba i z oblíbených ikon české kultury. To, co do té doby v televizi nebylo myslitelné, Česká soda bez rozpaků naservírovala divákům s ironickým úsměvem.
Každý díl otevírala stylizovaná úvodní znělka, která sama o sobě dávala najevo drzost pořadu. Začínala ikonickými tóny Straussovy skladby Also sprach Zarathustra, známé z filmu 2001: Vesmírná odysea. Na horizontu úsvitu stoupala k nebi láhev sodovky s českou vlajkou a postarší pán ve flanelové košili ji pozoroval blaženým výrazem.
Vzletná hudba, působící v originále majestátně, zde doprovázela absurdní výjev – jako by místo slunce vycházela nad krajinou bublinková provokace. Tahle znělka se okamžitě zapsala do paměti publika a výstižně uváděla každý díl: čekejte nečekané.
Samotné scénky byly svižné, černohumorné a často extrémní. Hlasatelé (později už jen sólově Petr Čtvrtníček) uváděli „zprávy“, v nichž se skutečné události mísily s čirými výmysly.
Například oznamovali, že „trasa B pražského metra se v rámci dělení federálního majetku stěhuje do Bratislavy“ a dostane tam nové názvy stanic jako „Pražské posrání“ či „Národní bída“ – drsná parodie reflektující někdejší česko-slovenské špičkování po rozpadu federace. Jindy „reportérka“ líčila, že přijetí zákona o menšinách v parlamentu doprovází zpěv maďarské verze písně Sandokan za zavřenými dveřmi.
Česká soda se posmívala i zkostnatělosti úřadů – vysílala třeba „živé vstupy“ z fiktivní parlamentní debaty, kde padaly jen bezobsažné fráze, anebo rozhovor s nesmělým úředníkem, který mumlal nezrozumitelné odpovědi.
Nejednou využili autoři i archivní záběry a propojili je s vlastním obsahem: v jedné památné scénce si detektiv Major Zeman (hrdina normalizačního seriálu) pouští na plátně autentické záběry Václava Klause z dokumentu GEN a s kolegy zuří, že „nestvůra“ Klaus si z nich tropí blázny.
Další výraznou součástí pořadu byly parodické reklamy. Tvůrci si všímali klišé a manipulací skutečných reklam a přetvářeli je do groteskních miniatur. Běžely tak spoty na neexistující produkty: například na prací prášek „Zcela nový MečJar“ (narážka na Vladimíra Mečiara a čisticí schopnosti jeho politiky), který „vyčistí vše dočista“ – v reklamě pán ukazuje chlapci zázračný prostředek, jenž dokáže dokonale „vybělit“ nepohodlné záznamy v evidencích.
Nebo se objevil spot na dámské vložky značky „Jauways“ vyrobené z pichlavého bodláčí pro extra „dráždivý“ pocit. Častý byl i morbidní humor: jedna falešná reklama lákala na pohřební službu, kde nebožtík „voní nádherně svěže“ díky speciálnímu přípravku. Jindy zaměstnanec krematoria přivezl manželce domů rakev s mrtvolou a ta ji prakticky zužitkovala jako nábytek – scéna cynicky komentovaná písní „Pojď stoupat jak dým“.
Zřejmě nejproslulejším „pořadem v pořadu“ se stal miniseriál Alles Gute, fiktivní kurz němčiny, který Česká soda nasadila od druhého dílu. V krátkých lekcích německého jazyka vystupovala dvojice karikovaných lektorů – obtloustlý Karl v uniformě a kostnatý Egon v obleku (ztvárnění Milanem Šteindlerem a Davidem Vávrou z divadla Sklep).
Jejich výuka spočívala ve sehrání jakéhosi drsného skeče na česko-německé téma, ze kterého vyplynula jedna dvě německé fráze. Zpravidla to balancovalo na hraně černého humoru a provokace. V lekci Odsunutí Karl s Egonem „omylem zastřelí dva české občany“, načež Egon chladně prohlásí: „A proto v příští lekci zastřelíme dva německé občany. Na revanš.“
Další lekce se nebály odkazů na sudetské Němce, nacistické praktiky nebo aktuální třenice – třeba epizoda s Krakonošem a Trautenberkem (českou a německou figurou z krkonošských pohádek) končila fekálním „vtípkem“, kdy Trautenberk znečistí studánku.
Alles Gute si získalo takovou oblibu, že v roce 2009 vzniklo jeho volné pokračování na internetu a dodnes se na tyto skeče vzpomíná jako na vrchol absurdního humoru 90. let. Zároveň ovšem právě německý kurz vyvolal i mezinárodní ohlas – Rada pro rozhlasové a televizní vysílání tehdy dokonce konstatovala, že Karl a Egon svým pojetím „narušili naše vztahy s Německem“.
Německá ambasáda si stěžovala, že takováto satira je za čárou, a autoři si vysloužili oficiální pokárání. To však byl přesně styl České sody: s úsměvem mířit za hranu a vyvolat diskuzi.
Kontroverze, které vešly do dějin
Česká soda během své existence nasbírala celou řadu momentů, které dodnes kolují v kolektivní paměti. K těm nejznámějším patří už zmíněné provokace: například falešná zpráva o AIDS u kontroverzního poslance Sládka nebo scénka, v níž moderátor Čtvrtníček s vážnou tváří oznámí: „Václav Klaus má blechy“.
Černohumorná nadsázka, s jakou si Soda utahovala z politiků, byla v polovině 90. let skutečně výjimečná. V jednom skeči pořad sehrál fiktivní aukci kravaty premiéra Klause – tu získal jakýsi občan, který se obratem ve studiu na kravatě oběsil a ve zanechaném dopise popřál „zdar radikální ekonomické reformě“.
Tahle mrazivě vtipná scénka dokonale ilustrovala temný humor České sody: smáli jste se, ale zároveň vám trochu běhal mráz po zádech, protože narážela na reálnou tíseň lidí v době kuponové privatizace a ekonomické transformace. Jindy si tvůrci vzali na paškál milované postavy české kultury.
Legendární písničkář Karel Kryl, hlas protestu proti komunismu, se zde „dočkal“ fiktivního posmrtného alba s anální tématikou nazvaného Veličenstvo Kakat – slovní hříčka, která mnohé pobouřila a jiné rozesmála k popukání.
Podobně se Soda nebála parodovat normalizační seriály (majora Zemana a další), církevní hodnostáře, ba ani Vánoce či národní stereotypy. Pamětníci dodnes citují perly jako „Už ti nestačí tvůj byt?“, „Je nás tu šest a všechny jsme nuly“ nebo „Kuřátka, kuřátka…“, aniž by často tušili, že jde o hlášky z České sody. Mnohé skeče díky své razanci doslova zlidověly.
Samostatnou kapitolou je míra kontroverze, kterou pořad vyvolával. Česká soda úmyslně útočila na konformismus a pokrytectví – střílela si z prázdných politických frází, servilnosti médií, ze sexismu v reklamách i z čecháčkovské malosti.
Tím vším rozdělovala publikum. Jedna část diváků – zejména mladší generace – pořad milovala a brala jej jako kultovní záležitost; druhá část (konzervativnější publikum a někteří kritici) jej zatracovala jako něco přes čáru.
Už během prvních let vysílání chodily do České televize stovky dopisů a stížností. „Nikdy v historii Febia jsme nedostali tolik anonymních dopisů,“ prohlásil Fero Fenič po letech. Každý díl prý znamenal, že musel jít „na kobereček“ před vedení televize – obhajovat, proč odvysílali to či ono.
Konzervativní členové Rady ČT i někteří politici si na Sodu stěžovali, že prý kazí vkus národa. Paradoxní je, že samotní nejvyšší terče humoru – Václav Klaus, Václav Havel, Miloš Zeman či Vladimír Mečiar – se vůči pořadu nikdy hlasitě nevymezili.
„Nikdy jsme ze strany těchto politiků neměli stížnost ani protest,“ vzpomínal Fenič, když v roce 2008 křtil DVD s Českou sodou. Jako by tihle ostřílení hráči tušili, že brát si satiru osobně by jim spíš uškodilo. A možná se občas sami upřímně zasmáli.
Každopádně tlak „shora“ i kontroverze v médiích měly dopad. Česká televize nejprve Sodu přesunula z hlavního večerního času na okrajovější ČT2. Pozdější epizody se vysílaly až pozdě v noci, s odůvodněním, že „nebudou ohrožovat většinového diváka“.
Ubývalo také reklamních sponzorů, kterým se spojení s kontroverzním obsahem nehodilo. Samotný Fenič přiznal, že často balancoval mezi tvůrčí svobodou a tlakem veřejnoprávní televize: „Pět let jsem žil mezi dvěma tábory – veřejnoprávním a tvůrčím České sody – a oba jsem chápal,“řekl s odstupem.
V tvůrčím týmu to navíc začalo jiskřit. Petr Čtvrtníček a další autoři chtěli jít pořád dál a ostřeji, zatímco producent Fenič se obával, aby pořad kvůli excesům úplně nezakázali. „Postupně se prohlubovalo naše nepochopení – Petr nechtěl mít pro své nápady žádné hranice a já chtěl, aby Soda přežila,“ popsal Fenič později jejich rozkol.
Kult, který přežil své tvůrce
Na sklonku roku 1997 byla odvysílána poslední původní epizoda České sody. Po čtrnácti dílech a dvou speciálních silvestrovských sestřizích tak skončila jedna televizní éra. Oficiálně se mluvilo o únavě materiálu a vyčerpání formátu, neoficiálně spíš o tlaku, který už byl neudržitelný.
Fero Fenič a jeho společnost Febio se nakonec s projektem rozloučili – i kvůli sporům o vlastnictví značky pořadu. Jenže Čtvrtníček, Šteindler a Vávra nechtěli nechat satiru spát. Už na podzim 1998 proto navázali volně dalším pořadem s názvem Čtvrtníček, Šteindler, Vávra uvádějí (název se obměňoval).
Tato pokračující „soda“ už vznikala bez Feniče a Febia a objevovala se jen občas – do roku 2000 vzniklo devět dílů. Udržela si podobný styl i kontroverznost, byť dopad už nebyl takový jako v první polovině 90. let.
V jedné z těchto pozdějších epizod dokonce tvůrci zašli tak daleko, že segment parodující erotické video s Petrou Černockou a Ladislavem Štaidlem Česká televize odmítla reprízovat. Bylo jasné, že doba se mění.
Přesto odkaz České sody žil dál a sílil. To, co zprvu působilo jako marginální provokace, se postupem let stalo fenoménem. Pořad získal status kultovní legendy a dodnes se o něm učí studenti mediálních škol. Roku 1998 šel do kin celovečerní sestřih nejlepších scének – a stal se jedním ze dvou nejnavštěvovanějších českých filmů toho roku.
Z televizního experimentu byla rázem mainstreamová atrakce. Následovalo vydání celého seriálu na VHS kazetách, později vyšel i komplet na DVD. V roce 2008 při křtu DVD na slavnostní projekci pokřtili recesisté lahví skutečné „české sody“ disk za účasti gumových masek Havla, Klause, Zemana a Mečiara – tedy těch, které si pořad kdysi bral na paškál.
Vznikly fan kluby České sody, na internetových fórech dodnes kolují hlášky z pořadu a na sociálních sítích se objevují nostalgické sestřihy. Pro část českého publika zlidověla Česká soda natolik, že mnohé fórky přijali za své a třeba ani nevědí, odkud pocházejí.
Její popularitu dokládá i kuriózní fakt, že se krátce po odvysílání začal prodávat limonádový nápoj „Česká soda“ – tedy sodovka využívající slavného jména, pochopitelně bez svolení.
Dědictví svobody a smíchu
I po třiceti letech od premiéry zůstává Česká soda pojmem, který vzbuzuje emoce. V roce 2006 byla v anketě označena za nejoblíbenější pořad v historii Febia. Současní tvůrci i novináři na ni často odkazují, ať už s úctou k odvaze, nebo s varováním, že podobný formát by dnes „neprošel“.
Petr Čtvrtníček k tomu poznamenal, že v původní podobě by Česká soda dnes byla „naprosto nevysílatelná“. Divoká devadesátá léta prý měla svobodu, která se už „nikdy nevrátí“. Souhlasí s ním i Fero Fenič – ten Sodu označil za originální zprávu o nás samých v postsametové éře, ale zároveň dodal, že ne všechen humor odolal zubu času.
Některé pointy podle něj časem získaly překvapivé významy a mrazivou aktuálnost, jiné skeče naopak zestárly. Tak či onak, dědictví České sody tkví hlavně v tom, že posunula hranice možného. Ukázala, že satira má právo být ostrá, jde-li po pravdě a zesměšňuje-li mocenskou pýchu či společenské nešvary.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Česká_soda
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/media/ceska-soda-vyjde-kompletne-na-dvd-165174
https://plus.rozhlas.cz/ceska-soda-dnes-byla-nevysilatelna-chybi-svoboda-a-otevrenost-rika-petr-7714677
https://www.csfd.cz/film/232925-ceska-soda/prehled/
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/80916/DPTX_2013_1_11230_0_388443_0_147777.pdf?sequence=1&isAllowed=y
https://www.hlaskyzfilmu.cz/ceska-soda/
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/197042/ceska-soda
