Článek
Mám mladší sestru Lucii. Už odmala bývala plná nápadů a plánů. Jednou chtěla otevírat kosmetický salon, jindy zase prodávat vlastní výrobky na internetu. Občas se jí něco povedlo, ale nikdy to nevydrželo dlouho. Doma v Nové Pace jsme si o ní vždycky říkali, že je to taková „hledačka příležitostí“. Jenže předloni se objevila s dalším „zaručeně skvělým“ nápadem a já jsem jí na to skočila.
Chystala se rozjet kavárnu v Brně, prý ideální lokalita: „Nádherná budova, moderní design, kousek od univerzit, spousta studentů.“ Dala si práci, připravila úhlednou prezentaci, měla vytištěné návrhy interiéru. Když jsem se podívala na rozpočet, zhrozila jsem se, jak vysokou částku potřebuje. „Hele, Luci, ty peníze nemám,“ řekla jsem jí. Jenže ona mi odvětila, že stačí aspoň tři sta tisíc – prý je to nezbytná záloha. Slibovala: „Do půl roku ti všechno vrátím, možná ještě něco přidám, až začnou chodit tržby.“
Měla jsem odkládanou rezervu pro strýčka příhodu, něco přes tři sta tisíc, které jsem roky šetřila. Nebylo to snadné rozhodnutí, ale vzpomněla jsem si, jak mi Lucie kdysi pomohla po rozchodu; byla u mě, když jsem ležela doma v depresích a nevěděla, co dál. Říkala jsem si: je to přece moje sestra, proč bych jí teď nepodala pomocnou ruku já?
Ze začátku to vypadalo krásně. Posílala mi fotky z příprav, zrekonstruované prostory, dokonce natočila krátké video, ve kterém ukazovala, jak se maluje design na zeď. Na sociálních sítích se chlubila, jak brzy otevře nejlepší kavárnu široko daleko. „Dej mi čas, Ivano, potom ti splatím první část,“ říkala mi. Každý měsíc mě ujišťovala, že teď už to bude.
Jenže pak se do toho vložily údajné komplikace: prý rozbité kávovary, nějaké problémy s dodavateli surovin, nečekané výdaje na marketing. Všechno najednou vázlo. Kavárna se otevírala později, než plánovala. Asi po půl roce mi přestala brát telefon s vysvětlením, že „má spoustu práce“ a že se musím „naučit trpělivosti“. Z jejích slibů se stala neurčitá prohlášení ve stylu: „Hned jak se kavárna rozběhne, pošlu ti to zpátky. Možná ještě v létě.“
Jenže žádný příjem nepřicházel. Když jsem se vypravila osobně do Brna, zjistila jsem, že kavárna sice existuje, ale rozhodně nevypadá tak skvěle, jak Lucie popisovala. Bylo tam pár stolů, poloprázdno, a ze sestry jsem cítila jen vyčerpanost. Tvrdila, že už brzy obrátí kormidlo k lepšímu. „Potřebuju ještě investovat do nových dortů a zaplatit baristu,“ hájila se.
Nejhorší pro mě byl moment, kdy jsem na sociálních sítích viděla, jak si sestra pár týdnů poté fotí luxusní apartmán na horách a píše, že si „musí odpočinout“. Doslova tam stálo: „Někdy je nutné se odměnit.“ Já jsem přitom měla na účtu téměř nulu, protože jsem jí svěřila prakticky všechno. Začala jsem si připadat jako totální hlupák.
Rodiče bydlí v Liberci, snaží se nevměšovat, ale táta je z toho celý nešťastný. Vídám ho, jak marně telefonuje Lucii a přemlouvá ji, ať se se mnou aspoň dohodne na nějakém splátkovém kalendáři. Ona vždycky slíbí, že se ozve, a zase nic. Máma do toho raději nemluví, prý si musíme vztahy vyřešit samy.
Zvažuju právní kroky, ale mám jen e-mailovou konverzaci, nic oficiálního. Smlouvu jsme nesepsaly, protože mě nenapadlo, že by to mohlo tak dopadnout. Teď mi advokátka říká, že možností je žaloba, ale bez jasných dokumentů to bude ošemetné. Navíc – která sestra by se chtěla soudit s vlastní sourozencem?
Poslední kapka byla, když mi Lucie před pár dny napsala, že bude zavádět do kavárny nový koncept, a až se jí to podaří, „zaručeně mi všechno vrátí“ – možná i s úroky. Ani jsem jí neodepsala. Už nevěřím jejím slibům.
Když se potkáme na rodinných oslavách, bývá to trapné. Ona dělá, jako že je všechno v pořádku, vypráví o svých ambicích, a já jen sedím, mlčím a v hlavě mi běží, jak hloupě jsem se nechala nachytat.
Jediné, co teď můžu udělat, je říct to nahlas všem ostatním: pokud se chystáte půjčit peníze někomu z rodiny, myslete na to, že příbuzenský vztah nic nezaručuje. Bez pořádné smlouvy a jasných podmínek se můžete připravit o víc než o peníze – o dobré vztahy, o vzájemnou úctu. A možná i o iluzi, že rodina vás nikdy nezradí.
Ano, připadám si zrazená. Ale ze všeho nejvíc jsem zklamaná sama ze sebe, že jsem nechala city převládnout nad zdravým rozumem. Lucie mi kromě dluhu zanechala i cennou lekci: kdo si chce zachovat čisté rodinné vztahy, měl by dvakrát měřit a jednou řezat, zejména když jde o peníze. Protože pochroumaná důvěra se nevrátí, ani kdybychom si nakonec někdy podaly ruku.
Žádné auto, které jsem chtěla koupit, žádné úspory na horší časy. A nejhorší je, že nevím, jestli se mi ta původní částka vůbec kdy vrátí. Ale dnes už jsem poučená, že láska k sourozenci nemůže znamenat totéž co naivní důvěra. A že říct „ne“ může být menší zlo než ztratit jak peníze, tak i klid v duši.
