Článek
A pak se stalo něco, co přerušilo letní pohodu. Zvuk se změnil. Ozvalo se duté, drsné škrábnutí kovu o něco tvrdého, ale křehkého. Lžíce bagru se zastavila. V čerstvě vyhloubené jámě ležela lidská kost.
Pan Zmek neváhal. Na místo byli přivoláni místní lékař MUDr. Major a příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Bylo třeba vyloučit zločin. Brzy bylo jasné, že ostatky jsou staré, velmi staré. Nebylo to poprvé. Ticho této části města, které se rozkládalo na mírném svahu klesajícím k Labi, bylo narušeno už dříve.
V roce 1950, když se tu stavěla dělnická kolonie pro zaměstnance Kovohutí, které místní překřtili na „Koreu“, narazili dělníci při těžbě písku na dva nebo tři podobně podivné hroby. Tehdy se nad tím nikdo hlouběji nepozastavil a kosti byly v tichosti uloženy na místní hřbitov.
Ale tentokrát to bylo jiné. Nález byl ohlášen a na místo dorazil mladý muž. Bylo mu pouhých třiadvacet let a jmenoval se Jaroslav Špaček. V té době pracoval jako odborný laborant v prestižním Archeologickém ústavu Československé akademie věd.
Netušil, že stojí na prahu objevu, který pomůže jeho kariéře a navždy spojí jméno malého polabského města s jedním z nejtemnějších mýtů evropské historie. Místo, kde stál, mělo navíc jméno, které jako by si o takový příběh říkalo.
Už od 18. století se mu říkalo „Mrchovláčka“. Půda, která po staletí sloužila jako pole a možná i jako mrchoviště pro zvířecí zdechliny, se chystala vydat své tajemství.
Archeologický výzkum, který Jaroslav Špaček vedl, se brzy proměnil v systematické odkrývání scény plné hrůzy. Nešlo o jeden náhodný hrob. Postupně se odkrývalo celé pohřebiště. Jedenáct hrobových jam. V nich kosterní pozůstatky čtrnácti jedinců. Všichni byli dospělí muži.
Už jen tato skutečnost byla nanejvýš podivná. Běžná pohřebiště odrážejí přirozenou skladbu populace – muže, ženy i děti. Zde však ležela jen skupina mužů, jako by byli vyčleněni ze společnosti živých i mrtvých.
To, co archeology šokovalo nejvíce, však nebyl počet ani pohlaví mrtvých, ale způsob, jakým s nimi bylo naloženo. Bylo to metodické a brutální.
Někteří mrtví leželi na břiše. Jiní na boku, nepřirozeně zkroucení. Ruce měli svázané za zády, což prozrazovala poloha pažních kostí. Některým byla hlava násilně oddělena od těla nebo alespoň ukroucena do nepřirozeného úhlu. Ústa měli zacpaná hlínou.
A pak přišel ten nejmrazivější objev. V jednom z hrobů, u levé paže kostry, ležel zbytek dřevěného kůlu, zaraženého hluboko do země.
Špaček a jeho tým si museli klást jedinou otázku, která se v takové chvíli nabízela. Nebylo to pohřebiště. Bylo to vězení pro mrtvé. Místo, kde se živí s krajním úsilím pokusili zajistit, aby ti, které pohřbili, už nikdy neopustili své hroby. Čeho se tehdejší lidé tak zoufale báli?
Jaroslav Špaček stál před souborem podivností, které vyžadovaly vysvětlení. A on ho našel v lidových pověstech. Ponořil se do prací českých etnografů, zejména Františka Wollmana, který se již ve 20. letech 20. století zabýval slovanskými pověrami o nemrtvých. V nich podle svého přesvědčení našel klíč.
Špaček datoval pohřebiště do 10. až první poloviny 11. století. Byla to doba nejistoty, kdy víra v nemrtvé, kteří se vracejí z hrobů – byla stále živá a silná. Všechny brutální zásahy na tělech mrtvých začaly dávat v tomto kontextu smysl.
Špaček je dokonce rozdělil do dvou kategorií. První stupeň opatření proti upírům se odehrával ihned po smrti, dokud tělo ještě neztuhlo: svázání rukou, uložení na břicho, aby se mrtvý „prokopal do středu země“, nebo zatížení kamením.
Druhý stupeň byl ještě děsivější. Vyžadoval znovuotevření hrobu po nějaké době, kdy se mrtvý údajně projevil jako škůdce. Tehdy došlo k oddělení hlavy od těla, probodnutí kůlem nebo jiným formám definitivního zničení.
Závěr, ke kterému Špaček dospěl, byl odvážný a pro tehdejší dobu senzační. Čelákovice nebyly jen obyčejným hřbitovem. Bylo to, podle něj, jediné známé pohřebiště ve střední Evropě určené výhradně pro osoby, které jejich komunita označila za upíry.
V době, kdy archeologie popravišť ještě nebyla rozvinutým oborem, neexistovala žádná silná alternativní hypotéza. Příběh o upírech byl tak dobrý, že se zdál být pravdivý. A tak se Čelákovice staly hlavním městem upírů.
Desítky let byla upíří teorie přijímaná odbornou i laickou veřejností. Senzace přitahovala zájemce o tajemno a zapsala město na mapu evropských záhad. Ale kosti v depozitářích mlčely jen zdánlivě. Čekaly na nové vědecké metody a nové otázky. První trhliny v Špačkově velkolepé teorii se neobjevily v terénu, ale v laboratoři.
Pochybnosti paradoxně zasela už antropoložka dr. M. Blajerová, která kosterní pozůstatky původně zkoumala. Ve své zprávě upozornila na zásadní rozpor: fyzické vlastnosti pohřbených mužů, jejich robustní postavy a tvary lebek, neodpovídaly tomu, co vědci věděli o slovanské populaci z 10. a 11. století.
Mnohem více se podobali lidem z vrcholného a pozdního středověku, tedy z 13. až 15. století. V té době se však tato nesrovnalost vyřešila pomocnou hypotézou. Antropologové, respektující Špačkovo archeologické datování, předpokládali, že se muselo jednat o nějakou fyzicky odlišnou, cizorodou populaci, která byla pohřbívána odděleně.
Skutečný zlom přišel až na přelomu tisíciletí s novou generací badatelů. Mezi nimi vynikla archeoložka Pavlína Mašková, specialistka na pohřební archeologii, včetně popravišť. Podívala se na čelákovický nález s odstupem a položila zcela jiné otázky. Co když klíčem k pochopení nejsou pověry, ale právo? Co když tito muži nebyli nemrtví, ale vyvržení?
Ve své studii z roku 2005 Pavlína Mašková obrátila celou interpretaci naruby.Místo aby začala u mýtu o upírech, začala u srovnávacího materiálu z jiných částí Evropy. Poukázala na archeologické výzkumy středověkých a raně novověkých popravišť, například ve švýcarském Emmenbrücke.
Zde byly nalezeny desítky koster v podobně chaotických a nepietních polohách: se svázanýma rukama, bez lebek, pohřbené bez ladu a skladu. Podobnost s Čelákovicemi byla ohromující.
V tomto novém světle začaly všechny „protivampyrické“ zásahy dávat jiný, mnohem přízemnější a zároveň děsivější smysl.
Svázané ruce nebyly rituálním spoutáním nemrtvého, ale standardním postupem při vedení odsouzence na popravu.
Oddělená hlava nebyla kvůli strachu z návratu ze záhrobí, ale šlo běžnou formou popravy nebo posmrtného zneuctění těla zločince, kterému mělo být odepřeno vzkříšení vcelku.
Pohřbení na břiše či na boku nebylo snahou zmást ducha mrtvého, ale prostým projevem neúcty. Těla byla do jámy spíše vhozena, než uložena.
Poslední hřebíček do rakve upíří teorie zatloukla moderní věda. Nové radiokarbonové datování kostí potvrdilo to, co naznačovali antropologové už před desítkami let. Ostatky nepocházely z 10. či 11. století. Byly mnohem mladší, datované do období mezi 13. a 15. stoletím. Tedy do doby, kdy v Čelákovicích prokazatelně existovalo popraviště.
Fakta se nezměnila – kosti byly stále svázané, hlavy oddělené. Změnil se však kontext. Místo nadpřirozeného tajemna šlo o prostý výkon spravedlnosti. Z dnešního pohledu brutální, v dobových měřítkách adekvátní.
Zdroje:
https://www.celakovice.org/2023/01/23/cestny-clen-spolku-j-spacek-nominovan-na-cenu-hejtmanky/
https://www.pohrebiste.cz/stranky/archiv/monitor/2008/080711.htm
https://deti-noci.cz/2010/10/tajemno/mraziva-skutecnost/celakovicti-upiri/
https://www.impuls.cz/regiony/praha/vystava-hrob-upiri-celakovice.A161110_194006_imp-praha_kov/
https://21stoleti.cz/2005/07/21/konec-upiru-v-cechach/
https://naos-be.zcu.cz/server/api/core/bitstreams/0b5a7252-8e35-407c-8b60-b271e99cfb82/content
https://www.kudyznudy.cz/akce/mestske-muzeum-v-celakovicich
