Doris „Dorie“ Miller. Černošský hrdina bitvy u Pearl Harboru, kterému se dostalo uznání až po letech

Okolo nich zuří peklo – ohlušující exploze, spršky střepin a kvílení sirén. Z nebe se střemhlav snášejí letouny s rudými kruhy na křídlech a Pearl Harbor zahaluje černý kouř.

Miller, obyčejný lodní kuchař, svírá kapitána v náručí a v uších mu tepou dvě slova: „Opusťte mě…“ Bennion klade dlaň na krvácející zranění v břiše a šeptem přikazuje svým mužům, aby ho nechali být a zachránili si raději vlastní život. Kuchař chvíli váhá – opustit umírajícího důstojníka odporuje všemu, co se kdy naučil.

Další výbuch však otřese palubou a Bennionovy oči už skelnatí. Miller konečně poslechne poslední rozkaz svého kapitána a nechá ho ležet pod zničeným protiletadlovým kanónem. Zvedá pohled k obloze, kde se mezi sloupy dýmu míhají siluety útočících letounů. A cítí, že něco v něm právě puklo.

Ještě před pár minutami bylo přitom všechno jinak. Na palubě USS West Virginia panoval klid ospalé neděle. Brzy ráno 7. prosince 1941 nastoupil Dorie Miller do služby jako každého jiného dne. Ve dvě hodiny po půlnoci dovařil a naservíroval snídani důstojníkům, poté v lodní prádelně třídil a žehlil čisté uniformy.

Miller nebyl ani střelmistr, ani dělostřelec – v segregovaném námořnictvu té doby mu jako černošskému námořníkovi příslušely pouze podřadné úkoly ve službách bílých důstojníků. „Tohle pořád lepší než v Texasu leštit stoly,“ říkával odevzdaně svým spolubojovníkům a s hrdostí pečoval o lodní kuchyni a prádelnu.

Té neděle však rutina nevydržela dlouho. Kolem 7:55 ráno se trup lodi náhle zachvěl mohutným úderem. S dunivou ránou do boku West Virginie narazilo první torpédo a prádelnou se prohnala tlaková vlna. Millerovi se z rukou vysypaly vyžehlené košile a nechápavě vzhlédl ke stropu – co to bylo? Ozvaly se výkřiky. A pak hlášení z rozhlasu, které mu zmrazilo krev v žilách: „Útok! Není to cvičení!“

Miller vyrazil ze svého pracoviště a hledal cestu na bojové stanoviště. Podle rozkazů se měl v případě útoku hlásit u protiletadlové baterie ve střední části lodi a nosit odtud munici. Když se však vyškrábal na palubu, čekal ho šok – centrální protiletadlový kanón byl na kusy, rozervaný zásluhou japonského torpéda.

Vzduch páchl spálenou naftou a smrtí. Všude zmatek: „Jsme ve válce!“ došlo Millerovi konečně, když se nad hlavou prohnalo několik nízko letících letadel. Viděl na jejich trupech rudé symboly stoupajícího slunce. Cítil, jak se paluba kymácí – loď dostávala další a další zásahy a začínala se pomalu potápět.

Vtom k Millerovi přiběhl důstojník, zakrvácený a zadýchaný: „Pomoz s raněnými!“ křikl na něj. Dorie nezaváhal. Byl mohutné postavy – měřil přes 190 cm a vážil přes metrák, navíc byl vyhlášeným lodním boxerem v těžké váze. Teď tu sílu zužitkoval.

Popadl první zraněné námořníky, kteří leželi v kalužích krve na rozbité palubě, a odtáhl je do bezpečnějších míst lodě. Výbuch. Další. Ze zdola slyšel tlumené rány – zásahy pod čarou ponoru. West Virginia se hrůzně nakláněla na levobok.

Miller se brodil po pás ve vodě, ale přesto se vrátil, aby vytáhl další zraněné muže uvězněné pod hromadou trosek. „Pane bože…“ vydechl, když mezi troskami zahlédl známou tvář. Z můstku právě snášeli dolů kapitána Benniona, zasaženého střepinou do břicha.

Mervyn Bennion byl velitel lodi – a pro Dorieho Millera mnohem víc. Jako černošský steward mu každý den čistil boty, prostíral stůl a nosil kávu. Bennion se k němu choval vždy s respektem a Miller k němu vzhlížel jako k otci.

Teď ležel před ním na palubě, bledý a téměř bezvládný, zatímco kolem dopadaly bomby. Miller na nic nečekal. Popadl kapitánovo zkrvavené tělo pod rameny a společně s dalším námořníkem jej vláčeli po kluzké podlaze pryč z otevřeného prostoru.

Z roztrženého břicha mu vytékaly tmavé pramínky krve, ale ještě se pokusil přitáhnout si k raně roztrhané cáry uniformy. Ve tváři měl zvláštní klid. Miller se zoufale rozhlédl – všude pobíhali zmatení námořníci a paluba doslova doutnala. S těžkým srdcem tedy nechal svého kapitána osudu. Bennion zanedlouho zemřel na vykrvácení, stále ještě na můstku své lodě.

Dorie obrátil oči zpět k nebi. V očích měl slzy vzteku a bolesti. Nad hlavou mu zakroužil nízký letoun a pálil z kulometů na palubu. Miller uskočil stranou. Vtom koutkem oka zahlédl neobsazený protiletadlový kulomet ráže .50.

Na pravoboku stál dvojhlavňový Browning, který obvykle obsluhovali vycvičení střelci – jenže všichni kolem byli mrtví nebo vážně zranění. Po boku se mu zničehonic objevil mladý praporčík Frederic White a instinktivně začal vkládat nábojové pásy do zásobníků. „Miller, pal!“ vykřikl na něj a ukázal na volný kulomet.

Dorie Miller neváhal ani sekundu. Přiskočil k mohutné zbrani, pevně uchopil chladný kov a rozhlédl se po obloze. Žádný výcvik pro tuhle chvíli neměl – námořnictvo černochy k dělům nepouštělo. Ale Dorie byl odhodlaný. Kulomet se rozkašlal a při zpětném rázu mu vibroval v rukách.

Hlaveň plivala jednu olověnou dávku za druhou vzhůru proti útočícím bombardérům. „Rachot to byl strašný, ale nebylo to nic těžkého,“ popsal později Miller svoje pocity. „Prostě jsem zmáčkl spoušť a ona střílela. Viděl jsem předtím ostatní, jak to dělají. Myslím, že jsem pálil asi patnáct minut a dostal jsem jednoho z nich. Nalétávali přímo na nás.“

Ve tváři měl přitom nečitelný výraz – možná směs zoufalství a rozzuření. Každopádně ani na okamžik nepřestal střílet, dokud kolem něj burácely motory nepřátelských letadel. Vedle něj u druhého kulometu vypomáhali další dva námořníci a společně chrlili do vzduchu stovky střel, až se kolem bitevní lodi vytvořila oblaka černého dýmu.

Z oblohy se zřítil první hořící japonský letoun a s šipkovitým syčením se zabořil do moře. Jenže nebyl čas jásat – okolo stále zuřil nálet a Pearl Harbor hořel. Vtom se přes východní část přístavu přelila oslnivá záře a ohnivá koule zahalila na okamžik celé nebe. „Arizona!“ vykřikl někdo.

Výbuch z nedaleké sesterské bitevní lodě USS Arizona otřásl zemí – její muniční sklady právě vyletěly do povětří, trup se rozlomil vedví a během minut klesl ke dnu i s více než tisícovkou mužů na palubě. Do tváře Dorieho Millera vyšlehl rudý odlesk a v koutcích očí ho pálily slzy. Co se to děje? Po hladině se rozlévala hořící ropa. Ze všech stran zněla palba, křik a sirény. Miller dál mačkal spoušť – vzdor, zoufalství a adrenalin ho zcela ovládly. Až když došly náboje, Browning naposledy cvakl naprázdno a ztichl.

Nad zálivem se pomalu rozhostilo ticho, proříznuté jen praskáním požárů. Japonská letadla odletěla k obzoru – svou smrtící práci dokončila za necelé dvě hodiny. Miller se rozhlédl. West Virginia byla těžce zmrzačená: černý dým stoupal z více míst a bok děravý po torpédech se povážlivě klopil. Vedle na kotvišti trčely z moře jen kýly a vzhůru nohama převrácené trupy lodí.

Bitevní loď USS Oklahoma ležela v přístavu jako obří mrtvá velryba – během prvních deseti minut útoku se převrátila a uvěznila stovky mužů uvnitř. Na hladině plavaly trosky, hořící trosky – a lidská těla. Miller slyšel sténání a volání o pomoc topících se námořníků. West Virginia šla pomalu ke dnu, stejně jako třetina všech plavidel v Pearl Harboru toho rána. Dorie odhodil prázdnou zbraň a rozběhl se k boku lodi.

Vrhl se do moře přímo mezi hořící skvrny paliva. Bylo to, jako by skočil do tekutého ohně – žár mu ožehnul kůži, ale on plaval dál. Snažil se nevnímat hrůzy kolem. Na vlnách vedle něj unášel příboj nehybné ohořelé tělo v uniformě. Když se ho dotkl, lekl se a instinktivně to tělo popadl – ještě žije?

Nebyl živý. Místo něj se za Millerem chytla jiná ruka – dezorientovaný námořník s popáleným obličejem, napůl potopený pod hladinou. Dorie ho zvedl a napnul poslední síly, aby ho odtáhl k nejbližšímu záchrannému člunu. „Díky…“ zasípal neznámý muž, než ztratil vědomí. Miller ho naložil na loďku, a sám pak vyčerpaně doplaval na nedaleké molo u ostrova Ford.

Tam padl na dřevěné prkno, lapal po dechu a průzračná havajská voda kolem něj se barvila do temna unikající ropou. Pearl Harbor se před jeho očima proměnil v pochmurné panorama zkázy. V přístavu ještě doznívala střelba z posledních přeživších baterií.

Ze břehu ječely sirény a desítky hasičských čerpadel chrlily vodu na doutnající trosky lodí. Celé to trvalo sotva dvě hodiny. A přesto ten kratičký útok stačil k tomu, že 2 403 Američanů zůstalo mrtvých a 1 178 zraněných.

Osm bitevních lodí – pýcha Tichomořského loďstva USA – bylo potopeno či těžce poškozeno. Miller toho dne přišel o více než sto kamarádů ze své lodi, včetně milovaného kapitána Benniona. West Virginia dosedla na mělké dno přístavu a z jejího vraku šlehaly plameny. Nad hlavou se Doriemu stále vznášel hustý kouř, který clonil oblohu jako pohřební závoj.

Co se jim asi honilo hlavou? Těm mužům, co ještě před chvílí klidně spali ve svých kójích a teď leželi mrtví na dně přístavu… Miller se dopotácel na břeh, kde se začali shromažďovat přeživší. Viděl kolem sebe bledé, šokované tváře – někteří plakali, jiní byli v němém úžasu, neschopni slova.

Dorie se opřel o kmen palmy, třásl se vyčerpáním a konečně pustil z hlavy tu zvláštní oponu, která mu během útoku držela mysl pohromadě. Najednou ucítil obrovskou tíhu. Co jsem to udělal? Rozhlédl se: všude zmatek, důstojníci se snažili sepsat, kdo žije a kdo ne, zdravotníci ošetřovali zraněné přímo na trávě.

Následující dny se zamlžily v rozvířeném víru událostí. Spojené státy vstoupily do války. Svět se navždy změnil. Z Millerova milovaného plavidla zůstala v Pearl Harboru jen ohořelá skořápka – později ji sice vyzvedli ode dna a po opravě znovu vyslali do boje, ale většina posádky se už nikdy nevrátila.

Doris Miller přežil, a spolu s dalšími se rychle zapojil do námořních služeb – na truchlení nebyl čas. Hned odpoledne 7. prosince Miller pomáhal s vytahováním dalších těl z vody a tříděním raněných. Nový život pro něj začal stejně hekticky, jako ten starý skončil: válkou.

A přestože zažil ten den nepopsatelnou hrůzu, nikdo z nadřízených se ho nezeptal ani na jméno. Vůbec netušil, že se brzy stane jedním z prvních černošských hrdinů druhé světové války – a že jeho statečnost otřese samotnými základy segregovaného námořnictva.

O tři týdny později se v novinách objevila první zpráva o neznámém „statečném černošském kuchaři“ z Pearl Harboru. Miller tomu nevěnoval pozornost; sloužil dál jako bezejmenný stevard na jiné lodi, drhnul paluby a roznášel obědy důstojníkům.

Teprve v březnu 1942 – čtvrt roku po útoku – americké námořnictvo oficiálně přiznalo, že oním neznámým hrdinou byl Doris Miller, syn černošských farmářů z Texasu. Jeho příběhu se chopily noviny.

Amerika po potupné lekci v Pearl Harboru zoufale potřebovala hrdiny, a tenhle mladý lodní kuchař byl dokonalým příkladem odvahy a obětavosti. „Hrdinný kuchař odhalen“, hlásal s nadšením černošský tisk. Millerovi spolubojovníci, kteří onen den přežili, mu svorně dosvědčili zásluhy: záchranu raněných, snahu o pomoc kapitánovi i střelbu z kulometu do posledního náboje.

Zasloužil by si medaili! volali mnozí. Jenže v Americe roku 1942 to nebylo tak samozřejmé. Nejvyšší vyznamenání – Medaile cti – se Afroameričanům udělovalo jen velmi nerado. Zatímco jiní bělošští námořníci z Pearl Harboru medaile dostali a odpluli domů propagovat válku, Miller byl dál na lodi kdesi v Pacifiku a myl nádobí. Až když se zvedla vlna veřejného tlaku, svolilo námořnictvo k ústupku – Doris Miller byl navržen na Námořní kříž, druhé nejvyšší vojenské vyznamenání.

27. května 1942, necelý půlrok po Pearl Harboru, byl Doris Miller povolán zpět na Havaj. V řadách vymydlených námořníků v bílých uniformách stanul na velitelské palubě letadlové lodě USS Enterprise. V předstupu k němu přikročil sám admirál Chester W. Nimitz – legendární velitel tichomořské flotily.

Nimitz se před snědým mladíkem v prosté uniformě usmál, a pak mu připjal na prsa modrou stužku Námořního kříže. „Za příkladnou oddanost službě a výjimečnou odvahu, s naprostým nasazením a bez ohledu na vlastní bezpečnost během útoku na flotilu v Pearl Harboru,“ citoval při tom oficiální dekret, „pomáhal zachraňovat smrtelně raněného kapitána a následně obsluhoval protiletadlový kanón, dokud nedostal rozkaz opustit můstek.“

Doris Miller se stal prvním Afroameričanem v historii, který obdržel tak vysoké vyznamenání. Jeho jméno už plnilo novinové titulky po celé zemi a ministr námořnictva dokonce slíbil, že od této chvíle umožní černošským dobrovolníkům i odborný bojový výcvik.

Příběh černošského kuchaře z Pearl Harboru začal inspirovat tisíce dalších. Historici se shodují, že Millerovy činy možná zažehly drobnou, ale podstatnou jiskru, která o dvě desetiletí později rozhořela hnutí za občanská práva a rasovou rovnost.

Pro samotného Dorieho však mělo osud v rukávu ještě jednu trpkou zkoušku. Po slavnostní ceremonii a krátké propagační cestě po USA byl znovu odeslán do služby. Uplynul pouhý rok a půl od přepadení Havaje, když Miller sloužil na novém eskortním letounovém nosiči USS Liscome Bay.

Psal se 24. listopad 1943 a Američané právě bojovali o tichomořské Gilbertovy ostrovy. Krátce po 5. hodině ranní proniklo trupem Liscome Bay japonské torpédo a vybouchlo v lodních skladech. Loď se během několika minut rozlomila a potopila – s ní zahynuly dvě třetiny posádky včetně Dorieho Millera. Bylo mu pouhých 24 let.

Tím by mohl příběh Dorisova života končit, ale neúprosná válka i dějiny z něj mezitím udělaly víc než jen soukromý příběh. Po Millerově smrti se jeho odkaz šířil dál. Velení námořnictva zrušilo segregaci na válečných lodích – od té doby směly černošské posádky sloužit po boku bílých ve všech funkcích.

Celá jedna generace vyrůstala s legendou o tom udatném kuchaři od Pearl Harboru. Po válce se Miller dočkal mnoha posmrtných poct: v roce 1973 po něm námořnictvo pojmenovalo válečnou loď USS Miller a v jeho rodném Waco mu odhalili sochu.

V roce 2020 – téměř osmdesát let od útoku – dokonce americké velení oznámilo, že nově budovaný obří letadlový nosič ponese jméno USS Doris Miller. Poprvé v historii tak po černošském námořníkovi pojmenují loď té nejmocnější kategorie.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Doris_Miller

https://www.muzivcesku.cz/poslali-kuchyne-pak-se-nej-stal-hrdina-pearl-harboru-zaroven-zazehl-prvni-jiskru-boje-za-rasovou-rovnopravnost/

https://www.mentalfloss.com/article/642783/doris-miller-naval-cook-pearl-harbor-hero

https://dorismillermemorial.org/doris-story/