Žádní duchové ani piráti. Záhadu lodi Mary Celeste vyřešila věda a prasklé lano

Čekal na dopisy. Jeho matka Sarah mu v posledním psaní, které odeslala z lodi kotvící u Staten Islandu, zatímco čekali na lepší počasí, slíbila, že mu bude vyprávět. Byl to slib, který nikdy nemohla splnit. Dopis, na který čekal, nikdy nepřišel, a příběhy, které si pro něj schovávala, se navždy ztratily v tichu Atlantského oceánu.

Čtvrtého prosince 1872, zhruba 400 mil východně od Azorských ostrovů, zpozorovala posádka kanadské brigantiny Dei Gratia loď, která se podivně a nevyzpytatelně pohupovala na vlnách. Její plachty byly potrhané a plula bez zjevné kontroly. Kapitán David Morehouse zpozorněl. V lodi poznal Mary Celeste, která opustila newyorský přístav osm dní před ním a v tuto dobu už měla dávno kotvit v italském Janově. Něco bylo špatně.

Morehouse vyslal na palubu svého prvního důstojníka Olivera Deveaua s několika muži. Loď byla prázdná. Jediný záchranný člun chyběl. Bójka s kompasem byla rozbitá. Jedna ze dvou pump na čerpání vody byla rozebraná. V podpalubí byl asi metr vody, což však pro plavidlo této velikosti nepředstavovalo bezprostřední nebezpečí.

Zbytek scény však působil až mrazivě normálně. V podpalubí byl náklad 1 701 sudů s průmyslovým alkoholem - téměř netknutý. Zásoby jídla a vody na palubě by vystačily na šest měsíců. V kajutách námořníků ležely jejich osobní věci, dýmky i nepromokavé holínky, jako by si jen na chvíli odskočili.

V kapitánově kajutě, která byla dočasným domovem rodiny Briggsových, stál šicí stroj jeho ženy Sarah a její melodeon, malý hudební nástroj. Na posteli ležely hračky malé Sophie a v neustlané posteli bylo stále patrné, kde leželo její malé tělíčko.

Tento obraz opuštěnosti lodi dal vzniknout historkám. Mýty o ještě teplém jídle na stole a kouřících šálcích čaje, které se staly synonymem záhady Mary Celeste, však nebyly v oficiálních svědectvích nikdy zmíněny. Posádka Dei Gratia našla loď opuštěnou a zjevně po boji s nepříznivým počasím, nikoliv jako dokonale zakonzervovanou scénu náhlého magického zmizení.

Nejpodstatnější stopou bylo to, co chybělo a co naopak zůstalo. Zmizel lodní chronometr, sextant a lodní deník – tedy navigační přístroje nezbytné pro určení polohy. Naopak osobní cennosti, peníze posádky i drahé předměty zůstaly na svém místě.

To rozhodně nebyla práce pirátů, kteří by loď vyrabovali. Ani čin vzbouřenců prchajících před spravedlností, kteří by si vzali své úspory. Byla to akce posádky pod vedením zkušeného kapitána, která opustila plavidlo organizovaně, s přesvědčením, že čelí dočasnému nebezpečí.

Vzali si nástroje, které by jim umožnily sledovat svou polohu a prokázat vlastnictví lodi, s plným úmyslem se na ni vrátit, jakmile hrozba pomine.

Abychom pochopili, co se na palubě mohlo stát, musíme se od opuštěného plavidla vrátit v čase a poznat ty, o jejichž osudu se bavíme.

Kapitán Benjamin Spooner Briggs, sedmatřicetiletý muž z Massachusetts, pocházel z rodiny s hlubokou námořní tradicí. Byl to zkušený a respektovaný velitel, známý svou zbožností a abstinencí. Do lodi Mary Celeste investoval své celoživotní úspory a stal se jejím spolumajitelem. Kajutu nechal speciálně upravit, aby se stala plovoucím domovem pro jeho rodinu.

Jeho jednatřicetiletá žena Sarah Elizabeth byla dcerou reverenda a na moři nebyla žádným nováčkem, svého muže na plavbách často doprovázela. Spolu s nimi byla na palubě jejich dvouletá dcera Sophia Matilda, jejíž přítomnost dodává celé tragédii ten nejbolestivější rozměr.

A pak tu byl sedmiletý Arthur Stanley Briggs, syn, který zůstal doma. Arthur se stal jediným, kdo z jeho nejbližší rodiny přežil, odsouzený k životu sirotka, jehož rodiče a sestra jednoduše zmizeli na moři.

Posádku tvořilo sedm mužů, kteří byli kapitánem Briggsem vybráni. Byli to zkušení a klidní námořníci s vynikající pověstí, což je klíčový detail, který později vyvrátí mnohé divoké spekulace.

Plavba, která se stala jejich poslední, začala 7. listopadu 1872. Už samotná loď měla za sebou divokou historii. Původně se jmenovala Amazon a její osud byl od počátku poznamenán neštěstím: její první kapitán zemřel během první plavby, plavidlo několikrát havarovalo a jednou dokonce najelo na mělčinu. Po rozsáhlé opravě a přejmenování na Mary Celeste se zdálo, že prokletí pominulo.

První dva týdny plavby bojovala Mary Celeste s drsným počasím. Poslední zápis na lodní tabuli, datovaný 25. listopadu 1872 v 8 hodin ráno, zaznamenal polohu lodi poblíž ostrova Santa Maria v Azorech.

Možným důvodem toho, co se mohlo stát, byl náklad. Těch 1 701 sudů neobsahovalo pitný alkohol, ale denaturovaný líh – vysoce hořlavou a těkavou látku. Devět z těchto sudů bylo vyrobeno z poréznějšího červeného dubu, na rozdíl od ostatních z bílého dubu, a ty byly náchylnější k úniku výparů.

Když byla Mary Celeste dotažena do Gibraltaru, začalo vyšetřování, které se rychle změnilo ve frašku. Místo hledání pravdy se stalo honem na čarodějnice, vedeným arogantním a zaujatým generálním prokurátorem Frederickem Solly-Floodem. Solly-Flood byl od počátku přesvědčen o zločinu a ignoroval veškeré důkazy, které jeho teoriím odporovaly.

Jeho první hypotézou byla vzpoura. Tvrdil, že se posádka opila nákladem a zavraždila kapitána i jeho rodinu.To bylo v příkrém rozporu s vynikající pověstí námořníků a faktem, že denaturovaný líh byl prakticky nepoživatelný.Další teorií byl pojišťovací podvod, ale loď nebyla nadstandardně pojištěna a kapitán Briggs měl bezúhonnou pověst.

Solly-Flood dokonce obvinil posádku Dei Gratia z vraždy posádky Mary Celeste , přestože jejich loď byla pomalejší a nemohla Mary Celeste přepadnout.

V roce 1884 publikoval mladý spisovatel Arthur Conan Doyle povídku „Výpověď J. Habakuka Jephsona“. Ačkoliv šlo o smyšlený příběh, postavil ho na příběhu Mary Celeste (dokonce nechal lodi i stejné jméno, posádka, cíl cesty atd.. jsou však jiné), popsal ji jako dokonale zakonzervovanou s teplým jídlem na stole a přidal motiv vraždy a pomsty.

Doyleova verze byla dramatičtější, ucelenější a mnohem poutavější než prostá realita. Veřejnost, postavená před volbu mezi matoucí pravdou a strhující fikcí, si vybrala fikci. Záhada Mary Celeste, jak ji známe dnes, nevychází ani tak ze samotné události, jako spíše z pera geniálního spisovatele.

Pokud odložíme stranou mýty a senzacechtivost, moderní doba nabízí mnohem obyčejnější, avšak neméně tragický scénář. Nejedná se o nevyřešitelnou záhadu, ale o tragédii, způsobenou sledem nešťastných událostí a racionálním rozhodnutím, které se ukázalo jako fatální.

Kapitán Briggs čelil na své poslední plavbě několika selhání, která postupně podkopávala jeho důvěru ve vlastní loď. Za prvé, důkazy naznačují, že lodní chronometr byl vadný, což způsobilo, že loď byla až o 120 mil jinde, než se kapitán domníval.

Důkaz o vadném lodním chronometru není přímý, neboť samotný přístroj zmizel spolu s posádkou. Vyšetřovatelé po nálezu lodi pečlivě porovnali poslední zápis v lodním deníku z 25. listopadu, který udával polohu poblíž azorského ostrova Santa Maria, se skutečným místem nálezu o deset dní později.

Zjistili, že loď byla přibližně o 120 námořních mil (asi 220 km) mimo předpokládaný kurz. Logickým vysvětlením této masivní odchylky je tedy selhání chronometru, na který se kapitán nemohl spolehnout.

Za druhé, rozebraná vodní pumpa, pravděpodobně zanesená uhelným prachem z předchozí plavby, znamenala, že Briggs neměl spolehlivý způsob, jak zjistit, zda jeho loď v bouřlivém moři nenabírá nebezpečné množství vody. A za třetí, únik těkavých výparů z porézních dubových sudů s alkoholem vytvářel v podpalubí reálnou hrozbu výbuchu.

Spouštěčem katastrofy byla s největší pravděpodobností událost, kterou popsal experiment Dr. Andrey Selly z University College London. Jeho výzkum ukázal, že výpary alkoholu mohly explodovat formou tlakové vlny – děsivého výšlehu plamene, který byl pro posádku děsivý, ale nezanechal by žádné stopy sazí ani ohoření. To vysvětluje, proč si posádka mohla myslet, že loď zachvátí požár, přestože pozdější ohledání žádné známky ohně nenašlo.

V této situaci se musel kapitán Briggs rozhodnout. Jako zkušený velitel, manžel a otec, jehož hlavní odpovědností nebylo plavidlo, ale deset lidských životů na palubě, učinil to nejrozumnější a nejzodpovědnější rozhodnutí. Nařídil dočasnou evakuaci. Všichni se přesunuli do záchranného člunu, vzali s sebou navigační přístroje a přivázali se k Mary Celeste dlouhým lanem, aby mohli sledovat, zda nedojde k další, větší explozi.

V rozbouřeném moři se vlečné lano snadno přetrhlo. A Mary Celeste, stále s částečně napnutými plachtami, se jim tiše a neodvratně začala vzdalovat na horizontu.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Mary_Celeste

https://www.mysteryguides.co.uk/blogs/news/mystery-of-the-month-the-mary-celeste

https://seattlesailingship.com/haunted-ships-mary-celeste/

https://www.maryceleste.net/crew.htm

https://darktales.blog/2019/06/08/the-crew-of-the-mary-celeste/