Václav Voska: noblesní herec, který se nebál postavit režimu a zaplatil za to svojí kariérou

Byl mrazivý 25. leden 1969. V šedém zástupu truchlících na pohřbu Jana Palacha stojí vysoký muž s hlubokýma očima a rukama zanořenýma v kapsách kabátu. Na tváři se mu mísí smutek se vzdorem.

Václav Voska tuší, že jeho přítomnost neujde pozornosti režimu – a že za ni draze zaplatí. Přesto nezakolísá. Mlčky hledí na rakev mladého studenta, z jehož oběti mrazí celou zemi. Nikdo netuší, že právě tady se začíná odvíjet poslední tragické dějství života jednoho z nejšarmantnějších českých herců.

Voska byl známý svou noblesou a zásadovostí. Dobře věděl, co riskuje, když vystoupí z davu a projeví účast s Palachovou obětí. Už jednou se v životě přesvědčil, že být věrný svému svědomí něco stojí.

Zatímco drží hlavu skloněnou ve zmrzlém vzduchu, v duchu se možná vrací do minulosti. Vzpomíná na všechny ty scény a okamžiky, které ho přivedly až sem – na okraj propasti mezi uměleckou slávou a nemilostí mocných.

Václav Vratislav Voska se narodil krátce po vzniku Československa, 21. října 1918 v Praze, do rodiny středoškolského profesora. Otec v něm viděl budoucího právníka a mladý Václav skutečně nastoupil na práva.

Jenže přišel rok 1939 a nacisté zavřeli české vysoké školy. Jeho sny o advokacii skončily ze dne na den. Co teď? Voska už od studentských let tíhl k umění – recitoval, hrál ochotnické divadlo a v rozhlase pronášel první repliky. Zákaz studií se stal ironií osudu vstupenkou na jeviště.

Už jako gymnazista statoval v pražských divadlech a roku 1939 nastoupil jako élèv do Městského divadla na Královských Vinohradech.

Za nacistické okupace hrál Voska na Vinohradech, i když ke konci války divadla zavřeli a on musel na čas do továrny jako nucený dělník. Po osvobození využil první šanci k dalšímu růstu: v roce 1945 přijal angažmá v činohře Národního divadla. Měl pocit, že stojí na prahu velké kariéry na naší první scéně. Jenže poválečná euforie netrvala dlouho – přišel únor 1948.

Od sezóny 1951/52 se stal oporou Městských divadel pražských, kde zůstal až do konce života.

Nové komunistické vedení začalo v divadle „čistit kádry“ a věřící, politicky nekompromisní herci typu Vosky jim nezapadali do plánu. Po pěti letech v Národním divadle dostal Václav Voska výpověď z kádrových důvodů. Ztráta prestižního místa by jiného zlomila – on ale nelitoval. Netrvalo dlouho a ozval se mu režisér Ota Ornest s nabídkou do nově vznikajících Městských divadel pražských (MDP). Voska neváhal. Novou scénu přijal za svou a zůstal jí věrný až do konce života. S odstupem se ukázalo, že díky tomu nebyl tolik na očích a měl tak větší uměleckou svobodu. Ve stínu menších scén rozvinul svůj mimořádný talent naplno.

Na prknech MDP se z elegantního, trochu melancholického herce stal skutečný mistr charakterových rolí. Elegán s hlubokýma očima a sametovým hlasem, prototyp prvorepublikového gentlemana – těmito slovy ho později charakterizovali novináři. Kolegové obdivovali jeho pečlivou přípravu a inteligenci, režiséři si cenili jeho disciplíny.

Emocemi na jevišti neplýtval, upoutal spíš jemným gestem, zdviženým obočím či ironickým úsměvem. Z jeho postav vždy vyzařovala elegance a noblesa. Herečka Libuše Švormová vzpomíná, že „byl nezapomenutelný a pomilováníhodný“ – na jevišti i mimo něj.

Hrála po jeho boku v komediích Ideální manžel či Jsem špatná, špatná ženská a dodnes nezapomněla, jak „chodily za mnou divačky a říkaly, jak mi závidí, že s ním mohu hrát.“ Voska měl vrozené kouzlo osobnosti, kterému publikum – zejména to ženské – ochotně podléhalo.

Na vrcholu sil v 50. a 60. letech vytvořil mnoho výjimečných kreací. Nezapomenutelná byla jeho role Emila Magise v hořké komedii Vajíčko, která se v divadle Komedie hrála celé roky – Voska v ní dominoval, prakticky neslezl z jeviště.

Diváci ho milovali v shakespearovských i moderních hrách. Uměl je rozesmát i dojmout. „Dokázal být milý, nesmírně vtipný, byl to šaramantní a zajímavý muž s velkým vnitřním nábojem,“ popsala jeho osobnost herečka Květa Fialová. Přirovnávala ho k jinému noblesnímu bardovi, Karlu Högerovi – oba měli nezaměnitelné charizma.

Navenek působil Voska vždy klidně a galantně. Málokdo by hádal, že v zákulisí dovedl tropit rošťácké žertíky. Spolu s kolegou Rudolfem Deylem ml. byli vyhlášenou dvojicí vtipálků. I tím si získával srdce spolupracovníků. K ženám se choval s odzbrojující zdvořilostí staré školy – nebylo divu, že okouzloval i ty nejvýše postavené.

Pravidelně ho zvala na Hrad manželka prezidenta Novotného, Božena, aby na oslavách Mezinárodního dne žen recitoval a těšil dámy svou přítomností. „Vždy jí vyhověl, i když si o poměrech v zemi myslel své,“ píše se v jedné vzpomínce. Voska dokázal být společenský a vstřícný, ale hodnoty nezapřel.

V soukromí býval spíše rezervovaný. V roce 1946 se oženil s kolegyní Evou Kavanovou a založil rodinu, kterou miloval nade vše. S manželkou měli dvě dcery, Evu (*1950) a Markétu (*1955), jež obě kráčely v jejich hereckých šlépějích. Voska zastával tradiční rodinný model – žena podle něj měla vést domácnost a vychovávat děti.

Eva kvůli rodině herectví upozadila. Voska byl v jádru konzervativec vychovaný první republikou a také hluboce věřící katolík. Možná právě pevná víra a hodnoty přispěly k tomu, že na rozdíl od mnoha kolegů nikdy neproháněl dámské sukně a neholdoval bohémským excesům.

Ženy ho sice milovaly až zbožňovaly – nejen pro jeho vzhled, ale i podmanivý hlas – on však zůstával věrný. Sem tam se možná šuškalo, že měl blízko k půvabné kolegyni Ireně Kačírkové, ale zůstalo u pouhých dohadů. Voska svou rodinu nikdy vážněji neohrozil.

Přes svou uměřenost nebyl svatoušek. Uměl se bavit a občas zvedl sklenku dobrého pití. Nikdy ale neztratil kontrolu. Spíš než flámováním trávil noci s knihou nebo studiem scénářů. Byl pověstný důkladnou přípravou na každou roli – režiséry někdy doháněl k šílenství záplavou dotazů.

Pokud hrál historickou postavu, pročítal životopisy a archivy, dokud nepronikl do její duše. Výsledky stály za to. Jeho jevištní výkony bývaly strhující a kritika nešetřila chválou. Z „pozoruhodných“ se brzy staly „úchvatné“. V Městských divadlech pražských se Voska stal jednou z největších hvězd souboru.

Filmová kamera mu tak nakloněná nebyla. Film a televize ho poněkud opomíjely, nedostával tolik příležitostí, kolik by si zasloužil. Důvodem nebyl nedostatek talentu – spíš fakt, že svou civilní, elegantní image se nehodil do budovatelských agitek 50. let.

„Nebyl žádaným typem pro televizi, neměl způsoby člověka z budovatelského filmu, na obrazovce vypadal velmi extravagantně, démonicky,“ vzpomínala Libuše Švormová na jeho odlišnost v očích tehdejších funkcionářů. Přesto si Voska ve filmu zahrál několik výrazných rolí.

Diváci si ho mohou pamatovat jako psychiatra Boukala ve slavné komedii Bílá paní (1965) nebo jako rozhlasového hlasatele v hořké veselohře Jak se zbavit Helenky (1967) po boku Jiřiny Jiráskové. V televizi se často uplatnil jako charismatický průvodce dějem: nezapomenutelný byl například vypravěč v historickém seriálu Sňatky z rozumu (1968).

Jeho kultivovaný hlas zněl také v rozhlase a dabingu – propůjčil ho třeba Jiřímu Voskovcovi v české verzi filmu Dvanáct rozhněvaných mužů nebo hvězdám jako Marcello Mastroianni či Jean Marais.

Šedesátá léta přinesla uvolnění poměrů a Voska toho využil nejen umělecky, ale i občansky. Ve veřejných debatách otevřeně kritizoval cenzuru a angažoval se v obrodném procesu Pražského jara. V roce 1968 se nechal přemluvit a stal se poslancem České národní rady, dokonce jako nestraník – člověk „mimo partaj“.

Věřil ve spravedlnost a lepší budoucnost. Když pak přišla srpnová okupace „spřátelených“ vojsk, neohroženě pozvedl hlas. Po tragickém sebeupálení Jana Palacha na sebe upozornil hlasitými protesty a věnoval jeho památce umělecké pásmo. Tím ovšem podepsal ortel nad vlastní kariérou. Normalizační mocipáni mu to nikdy nezapomněli.

Režimu byl rázem nepohodlný. Už na jaře 1969 dostal od televizních a rozhlasových šéfů neoficiální, leč tvrdý distanc – velmi omezený přístup na obrazovku i do éteru. Záhy přišly další zákazy.

Voskovo pedagogické působení na pražské DAMU (1969–1973) utnuli zvlášť ponižujícím způsobem: vyhazov mu oznámili potupně kdesi na chodbě mezi dveřmi. Co se asi honilo hlavou umělce tělem i duší, když slyšel chladný verdikt mocných? Voska se navenek držel statečně, ale taková rána musela zabolet až do morku kostí.

V sedmdesátých letech se z extrémně vytíženého umělce stal náhle člověk s přebytkem času. Normalizační trest ho odsoudil k polovičnímu mlčení. Psychicky to nesl těžce. Strach ze zapomnění a ztráty smyslu u něj sílil. Přesto se nikdy nesnížil k sebemenší servilitě.

Raději se stáhl do ústraní a dělal, co mohl – hrál aspoň v rozhlase a hlavně daboval. Jeho hlas zůstával žádaný a zachránil ho před profesní prázdnotou. Fanoušci filmu ho slyšeli třeba jako charismatického vypravěče v dokumentech nebo v dabovaných rolích, a ani netušili, že ten příjemný baryton patří legendě, kterou režim odstavil.

Pod povrchem veselé myslivecké tváře se však hromadil stín. Václav Voska začal pochybovat o sobě samém. Jeho student Boris Rösner vzpomínal: „Neustále o sobě pochyboval. Sotva slezl z jeviště, hned se ptal, jestli to náhodou nezkazil.“

I dcera Eva přidala trpký obraz otcovy duše: „Často ho pronásledovala noční můra, v níž měl hrát na veřejnosti na klavír, ale neustále se pletl a zpocené ruce mu sklouzávaly z kláves.“ Genius, kterého dříve nic nerozhodilo, se najednou trápil nejistotou. Dlouhé roky stresu a křivd zanechaly jizvy. Přesto na jevišti dál zářil a kolegové k němu vzhlíželi jako k herecké ikoně. On však uvnitř sváděl každodenní boj s vlastním strachem ze selhání.

Osud mu nakonec přece jen dopřál drobnou satisfakci. V druhé polovině 70. let tlak režimu nepatrně polevil a pár odvážných tvůrců začalo Vosku opět obsazovat. Režisér Jindřich Polák dokonce vymyslel lest, aby ho mohl obsadit do hlavní role filmu Noc klavíristy (1976): oficiálně angažoval jiného herce a teprve na poslední chvíli, „kvůli nemoci kolegy“, dostal roli Voska.

Riskoval, ale vyplatilo se – snímek s Václavem Voskou v roli stárnoucího pianisty, který pátrá po vrahovi, se stal jedním z nemnoha filmových triumfů této éry. Polákova finta otevřela Voskovi cestu zpět před kameru.

Od roku 1976 do začátku 80. let se postupně objevil v desítkách filmů a televizních inscenací. Bral téměř cokoli, co mu nabídli – snad aby dohnal ztracený čas. Zahrál si v pohádkách, kriminálkách i menších seriálových rolích. To, co mu dřív upírali, teď pracně doháněl během pár let. Ale zrychlené tempo mělo svou cenu.

Na prknech domovského MDP mezitím ztvárnil svou poslední velkou divadelní roli – Sókrata ve filozofickém dramatu Rozhovory se Sókratem (1981). Publikum vnímalo tuto inscenaci jako jakýsi umělcův testament. Skrze postavu antického mudrce, jenž je nucen vypít pohár jedu, se Voska obrazně loučil se světem a bilancoval.

Hovořil k lidem v alegoriích, za které se nedalo trestat – a přece všichni chápali, o čem mluví. Bylo to silné a tiché poselství. Po potlesku se skláněl vděčně před publikem, ale v zákulisí na něj padal stín. Navzdory drobným úspěchům se v něm něco zlomilo. Přišel o mnoho iluzí, viděl odcházet staré kolegy (nejvíc ho zasáhla nečekaná smrt jeho nejlepšího kamaráda Rudolfa Deyla ml. v pouhých 55 letech) a nejspíš už tušil, že čas je nemilosrdný.

Doma byl mlčenlivý a unavený. Stáří na něj ještě zdaleka neukládalo ruku – bylo mu lehce přes šedesát – ale on jakoby v nitru zestárl předčasně. Srdeční potíže, které ho začaly trápit, přičítal stresu. Útěchu hledal na venkově.

Téměř třicet let jezdil na svou chalupu v Beskydech, do kraje zalesněných kopců a valašských pasek. Tam aspoň na chvíli vypínal, chodil na dlouhé procházky a hrál na klavír, který si tam nechal přivézt.

V srpnu 1982 se vydal do Beskyd znovu, během divadelních prázdnin. Ve Valašském Meziříčí ho při jedné procházce přepadla náhlá slabost. Zalapal po dechu a srdce zabušilo v panice – infarkt. Podařilo se mu ještě zavolat o pomoc. Rychlá záchranka ho převezla do nemocnice ve Valašském Meziříčí.

Lékaři stabilizovali jeho stav natolik, že Václav Voska nabyl vědomí. A vzápětí jeho srdce naposledy dotlouklo. Bylo 20. srpna 1982, pouhý den před výročím sovětské invaze, která mu před lety zničila kariéru.

Zpráva o Voskově skonu se do Prahy donesla téměř okamžitě. Večer, během jednoho představení, ji oznámili také divákům Městských divadel pražských. V sále se na moment rozhostilo ticho – a pak se všichni diváci spontánně postavili.

Jako by tím povstáním chtěli vzdát poslední hold muži, který pro ně třicet let dýchal na jevišti. Tam, kde jindy zněl potlesk, náhle panovalo dojemné ticho a v očích mnohých se leskly slzy. Voska byl pryč. Měl teprve 63 let a ještě tolik plánů – včetně vysněné role Salieriho v Shafferově Amadeovi, kterou už nestihl dozkoušet.

O několik dní později se v Praze konalo poslední rozloučení. Olšanské hřbitovy zaplnily desítky kolegů a obdivovatelů. Mluvilo se o muži s duší gentlemana, o talentu, který přesahoval hranice jedné epochy. Všichni cítili, že s ním odchází kus zlaté herecké generace.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Voska

https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=821:voska-vaclav&lang=cs

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/televize-herec-divadlo-vaclav-voska.A220819_144241_filmvideo_javu

https://budejovice.rozhlas.cz/zakaz-vystupovat-v-televizi-rozhlase-a-dabingu-nesl-herec-vaclav-voska-velmi-8343381

https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/1699-vaclav-voska

https://www.kinobox.cz/osobnosti/22490-vaclav-voska

https://dvojka.rozhlas.cz/nebot-ty-miliardy-lidi-v-podstate-drzi-hubu-pribehy-slavnych-vaclav-voska-7492769

https://www.super.cz/clanek/celebrity-vyborny-daber-a-oblibenec-divacek-vaclav-voska-63-nenavidel-komunisty-psychicke-vypeti-resil-alkoholem-665174

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/pred-90-lety-se-narodil-herec-vaclav-voska-161766