Jiří Kodet nebyl cholerik jen v Pelíšcích. Režim nesnášel i mimo plátno

Bylo mu čtrnáct, když do rodinné vily v Podolí vtrhli vyšetřovatelé tajné policie a obrátili ji vzhůru nohama. Jiří stál v dětském pokoji a slyšel dusot těžkých bot na schodech. Nikdo mu nic nevysvětlil.

Důvodem zásahu StB byl útěk automobilového závodníka Jaroslava Juhana, partnera Jiřiny Steimarové a pro Jiřího otcovské figury. Prameny se rozcházejí, zda k emigraci došlo v roce 1951 nebo 1952, v každém případě však rodina nesla tvrdé následky.

Maminka zmizela kdesi v útrobách pražské vyšetřovny a doma zůstaly jen vyděšené děti – nejstarší Jiří a jeho dvě malé sestřičky. Ještě včera byl obyčejný školák, dnes zničehonic pocítil tíhu zodpovědnosti, kterou do té doby neznal. V jediném mrazivém listopadovém týdnu dospěl. Musel – nikdo jiný nezbyl.

Charismatický Jiří Kodet rozhodně neměl v dětství na růžích ustláno. Narodil se 6. prosince 1937 do uměleckého rodu, jehož sláva sahala hluboko do historie. Herecké geny zdědil po matce Jiřině Steimarové, vnučce legendárního Vendelína Budila a dceři hereckých hvězd němé éry.

Po otci, sochaři Janu Kodetovi ze slavné výtvarnické rodiny, podědil příjmení – a snad i jistou noblesu. Uhlazený zjev, sarkasticky sebevědomý projev. Ve výrazu tváře měl napsáno: „Na mě si nikdo dovolovat nebude.“ Už od malička ale platilo, že malý Jiří je tak trochu kluk zralý na převýchovu.

Byl divoký, zbrklý a doma brzy pochopili, že ho nelze zkrotit. Na prestižní škole si s jeho neposedností nevěděli rady – učitelé jeho temperament nevydýchali a hoch se stal adeptem na polepšovnu. Rodiče se navíc brzy po válce rozvedli a svět malého Jiřího se otřásl v základech.

Když si Jiřina Steimarová našla nového partnera, automobilového závodníka Jaroslava Juhana, měl Jiří nevlastního otce upřímně rád. Juhan ho učil bruslit, jezdit na kole a bral ho na hokej – zkrátka mu vynahradil nepřítomnost biologického táty.

Jenže právě tato milovaná otcovská figura se stala zdrojem pohromy. Nevlastní otec v roce 1951 emigroval a celé rodině to zkomplikovalo život. Kodetovu maminku vyhodili z Národního divadla a Jiří jako nejstarší ze tří dětí musel ve svých pouhých čtrnácti letech zastoupit roli otce v rodině. Kromě toho byl také vyloučen z gymnázia.

Rozpad rodiny a Juhanův útěk pocítil dospívající Jiří jako osobní zradu. V jediném roce přišel o klidné dětství, o milovaného „tátu“ i o možnost studovat. Jeho matka se přes noc ocitla bez práce, bez prostředků, s trojicí dětí, které musela uživit.

Komunistický režim uštědřil rodině trest exemplární krutosti. Veškerý majetek Steimarové propadl státu, rodinná vila byla zabavena a Jiřina se s dětmi musela vystěhovat. Zoufalá herečka nakonec poprosila exmanžela, aby si vzal syna k sobě – v její situaci se o všechny ratolesti nemohla postarat.

Jiří tak odešel do nové domácnosti svého otce Jana Kodeta. Jenže sochař žil po svém a stejně jako někdejší manželka měl novou partnerku. Pubertální Jiří se s tím odmítal smířit a soužití s otcem drhlo.

Párkrát dokonce utekl z domu, přestože vlastně neměl kam jít. Nakonec ho starost o syna znovu převzala matka. Po měsících nejistoty soudruzi Steimarové „milostivě“ dovolili nastoupit do Hudebního divadla v Karlíně. Návrat k herectví jí trochu ulevil, ale domov se dál zmítal v chaosu.

Jiřímu Kodetovi bylo teprve patnáct, když musel začít vydělávat. Na vysněné gymnázium ho nepustili, a tak nastoupil do učení – ne však na herectví, nýbrž na dráhu jezdeckou. V Kladrubech se vyučil chovatelem koní a uvažoval dokonce o kariéře žokeje. Snad ho inspirovala i jeho vysoká štíhlá postava, která se proháněla v sedle s jistou elegancí.

Jenže hluboko v duši toužil být jinde. Poprvé stál před kamerou už ve dvanácti letech – v roce 1950 si zahrál malého hraběte Karla Jana Clam-Martinice ve filmu Posel úsvitu režiséra Otakara Vávry. Tenhle mihotavý zážitek ho přiměl věřit, že jeho největším talentem je herectví.

Kodetovi trvalo několik let, než si vybojoval cestu ke splnění svého snu. Na dramatickou akademii (DAMU) ho napoprvé kvůli „buržoaznímu původu“ vůbec nepřijali.

Podruhé uspěl. Studia na DAMU završil v roce 1961. Už během nich hostoval na pražských scénách. Koluje historka, že se zdráhal skládat povinnou zkoušku z ruštiny, oficiální prameny však uvádějí, že školu řádně ukončil.“

První angažmá nastoupil mladý Kodet ve Východočeském divadle v Pardubicích. Brzy se ukázalo, že syrový talent a pracovitost mu nechybí. V roce 1963 si dvaadvacetiletého herce vyhlédl ambiciózní režisér Jan Kačer, který zrovna v Ostravě budoval nový soubor činoherního divadla.

Jiří neváhal a přesunul se za divadlem na severní Moravu. V té době se také oženil se svou první ženou Renatou. Narodila se jim dcerka Karolína, a rodina neměla skoro žádné peníze. „Když už měl konečně gáži, tak šel do potravin, tam koupil obrovský dárkový koš, utratil tak skoro všechny peníze a doma řekl, že přece musíme reprezentovat,“ vzpomínala na jeho rozhazovačnost první žena Renata.

I když měl hluboko do kapsy, choval se vždy jako grand. Už tehdy udivoval okolí elegantním vystupováním – na své aristokratické způsoby si potrpěl, i když šlechticem nebyl.

Koncem roku 1965 se Kačerův ostravský soubor přesunul do Prahy. V metropoli se spojil s dalšími rebely tehdejší scény a vznikl legendární Činoherní klub, domov české herecké avantgardy šedesátých let. V Činoherním klubu působil bez přerušení v letech 1966–1991 a stal se jednou z jeho nejvýraznějších osobností.

Jiří Kodet u toho nesměl chybět. V tomto souboru sloužil věrně čtyřiadvacet let a patřil mezi kmenové opory. Zahrál si tu vše, oč byl ochuzen před filmovou kamerou: velké dramatické role klasického repertoáru, elegány i padouchy, milovníky i bonvivány.

Mít slavné příjmení a šlechtické předky však v socialistickém Československu znamenalo také cejch. Národní divadlo – symbolický Olymp herecké slávy – se mu jako státní scéna dlouho vyhýbalo. A on sám k němu pocítil hluboký odpor.

Vyhazov jeho matky z Národního považoval za neodpustitelnou urážku. Dlouhá desetiletí odmítal do budovy, odkud ponížili jeho maminku, vůbec vstoupit. Poprvé prošel jejími dveřmi teprve v devadesátých letech, když šel podepsat svůj první angažmá do tamního činoherního souboru. To už bylo po pádu komunismu a staré křivdy byly zapomenuty – nebo možná jen odsunuty stranou.

Divadelní role se Jiřímu nevyhýbaly. Zato před filmovou kamerou se v mládí výrazně neprosadil. V takzvaném hereckém rejstříku měli normalizační kádrováci u jeho jména poznámku: „Jen malé a záporné role.“

Směl hrát jen mravně labilní floutky, nafoukané syčáky a zhýralé sukničkáře. Kodet se nikdy netajil tím, že ho to štvalo. „Připadal jsem si jak pěstěnej jelen, jednorožec, udržovaný odstrašující případ. Aby ukázali, jak buržoazní lidi vypadají,“ prohlásil hořce ke svému tehdejšímu zaškatulkování.

Tohle byl úděl hezkého mladého herce s příliš noblesním projevem a nepoddajnou povahou za éry socialismu – režim ho využíval jako odstrašující exemplář „buržoazního synka“.

Není divu, že mu uteklo několik životních filmových příležitostí. K nejbolestnějším patřily dvě hlavní role, které pro něj autoři psali přímo na tělo – a přesto mu je nakonec nedali. Poprvé se to stalo už v roce 1963: režisér Oldřich Lipský tehdy chystal bláznivou westernovou parodii Limonádový Joe.

Mladý Kodet prošel kamerovými zkouškami a dokonce se pilně učil scénář, jezdil trénovat na koni a těšil se na natáčení. Jenže Lipský si nakonec vybral jiného představitele. Podle rodinných klepů k tomu neobvykle přispěla i Kodetova vlastní matka – prý režisérovi suverénně řekla, ať jejímu synovi tu roli nedává, protože se na ni nehodí.

A Lipský dal na její instinkt. Zklamaný Jiří byl tehdy připraven zazářit jako filmový milovník a pistolník – místo toho získal legendární roli Limonádového Joe Karel Fiala.

Podruhé si Jiří Kodet sáhl na prázdno v polovině sedmdesátých let. Lipský a scenárista Jiří Brdečka tentokrát připravovali velkolepou komedii Adéla ještě nevečeřela, opět s titulním hrdinou šitým Kodetovi na míru. Proběhly i kostýmové zkoušky, kde zářil coby elegantní detektiv Nick Carter.

A znovu, na poslední chvíli, přišel zákaz „shora“. „Táta se komunistům nelíbil, vadil jim, byl pro ně závadný,“ vzpomíná hořce Kodetova dcera Bára, proč její otec přišel o tuto roli. Michal Dočolomanský tehdy amerického detektiva zahrál skvěle – ale Jiří Kodet věděl své. Komunisté prostě nestáli o to, aby na plátně vynikal „nespolehlivý“ herec z vážené rodiny, který se s nimi navíc odmítal bavit.

Navzdory křivdám zůstával Kodet v jádru české herecké elity – alespoň na divadle. Svým způsobem hrál často sám sebe: elegána s prořízlou pusou, cynického šarméra a cholerika s ohněm v očích. Mnozí o něm říkali, že dokáže svými uštěpačnými poznámkami kdekoho rozhodit. Uměl být arogantní, výbušný, nevyzpytatelný.

V osobním životě občas působil jako časovaná bomba. K němu domů se slavnou filmovou rolí tak trochu nastěhovaly i Pelíšky – horkokrevné scény se neodehrávaly jen na plátně, ale i v jeho kuchyni. Jednou pozval kolegy na srnčí na smetaně s domácím houskovým knedlíkem.

Všichni se těšili na výtečný oběd, jenže pak přišla manželka se zprávou, že knedlíky nestihla připravit – může prý udělat rýži, nebo halušky. Kodet v tu chvíli vyskočil od stolu, vrazil pěstí do desky a zařval: „Halušky k srnčímu na víně? To nebude jíst nikdo!“

Pekáč i s masem v záchvatu vzteku vyhodil z okna. Šokovaná návštěva pak místo honosného oběda odešla s hostitelem do hospody na obyčejné buřty s cibulí. Tahle úsměvná historka nápadně připomíná scénu z Pelíšků – jako by mu život sám napsal dialog k jeho budoucí nejslavnější roli.

Navenek se choval jako frajer, grand a bohém, ale uvnitř byl citlivý člověk. „Vždycky ho bavilo si na něco hrát, dělat velká gesta… To, že řval a bral ze stěny pušku, byly pózy, zástěrky velkého citu,“ říkávala o něm jeho dcera Barbora.

Jiří Kodet byl zkrátka svéráz. Od žen vyžadoval péči, pozornost a klidné zázemí – přitom sám doma klid často neudržel. Se svou druhou manželkou Soňou, kterou poznal v Činoherním klubu, prožili desítky let v bouřlivém manželství. Miloval ji, ale zuřil, kdykoliv odešla z domu byť jen na pár hodin. Žárlil. Vyžadoval, aby byla stále s ním.

A Soňa? „Hádali jsme se, a strašně! Já jsem nebyla ta, která by mu všechno odkývala… Kolikrát v rozčilení sednul do auta s tím, že odjíždí, když jsem na něj ošklivá. Já byla hrdá a ještě jsem ho v odjezdu podpořila. Ale za hodinu byl zpátky,“ vzpomínala po letech se shovívavým úsměvem.

Přes všechnu jeho choleričnost však Soňa věděla, že v já­d­ru je její muž laskavý a oddaný. Miloval rodinu nade vše, miloval knihy, obrazy a hudbu.

„Přes všechno jeho fanfarónství a choleričnost byl táta laskavý člověk a skaut,“ potvrzuje i dcera Bára. „Byl svůj, byl přísný, byl cholerik. Ale… měl velké srdce plné umělecké a lidské moudrosti. Život se s ním nemazlil, ani on se nemazlil s ním,“ napsala o otci v den jeho skonu.

Když se konečně změnily poměry, dočkal se Jiří Kodet i velkých filmových úspěchů. Po roce 1989, v pokročilém věku přes padesát, najednou patřil na plátně k nejvyhledávanějším. Teprve v roce 1997 se dočkal role, v níž mohl naplno rozehrát své mistrovství – postarší bonvivánský hostitel ve snimek Knoflíkáři od režiséra Petra Zelenky.

Byl to jen epizodní příběh, ale Kodet ho povýšil svým herectvím tak, že za něj získal Českého lva pro nejlepšího herce ve vedlejší roli. O dva roky později ho Jan Hřebejk obsadil jako cholerického tátu Jindřicha Krause v hořkosladké retro komedii Pelíšky (1999) – a tím mu de facto postavil pomník do konce časů.

Kodet se na plátně proměnil ve zralého autoritativního patriota, válečného veterána, který z hloubi duše nenávidí komunisty a věří v jejich brzký konec. Věta „Proletáři všech zemí, vyližte si *****!“ zazní v závěru filmu jeho nezapomenutelným podáním a dodnes obletuje televizní obrazovky každé Vánoce.

Sám Kodet se tou rolí ve skutečnosti také vyrovnával s běsy minulosti. „Díky ní vlastně zúčtoval se všemi těmi událostmi a pocity, které v sobě měl, a prostřednictvím té role i ventiloval. Přes ten film vzkázal své poselství k událostem, které se tu po roce 1948 odehrávaly,“ prozradila jeho žena Soňa, jak moc pro něj postava plukovníka Krause znamenala.

Za svůj herecký koncert v Pelíšcích obdržel Jiří Kodet Českého lva pro nejlepšího herce v hlavní roli. Ve svých jedenašedesáti letech se tak stal skutečnou filmovou hvězdou, byť symbolicky šlo o rozloučení s jednou érou českých dějin – i s jeho vlastním mládím.

Na počátku 90. let se Jiří Kodet také odhodlal ke smířlivému gestu vůči Národnímu divadlu. To, co čtyřicet let z principu odmítal, se přece jen stalo skutečností: roku 1991 přijal angažmá ve Zlaté kapličce, vstoupil do budovy, odkud kdysi vyhodili jeho maminku, a stal se členem činoherního souboru. Jako by uzavřel kruh.

Na prknech první scény pak působil přes deset let a konečně stanul tam, kam rodem i talentem patřil. Jeho prababička, prarodiče, maminka – ti všichni v Národním hráli. Teď se k této tradici přidal i on sám, a dokonce i jeho dcera Barbora Kodetová.

V roce 2003 dostal Jiří Kodet ještě významné státní vyznamenání Medaili Za zásluhy I. stupně. Předával mu ji tehdejší prezident Václav Klaus a pro Kodeta to bylo dojaté zadostiučinění – oficiální uznání toho, že navzdory všemu nikdy neztratil tvář a celý život sloužil české kultuře.

Jenže tělo už v té době začínalo vypovídat službu. Při premiéře Ibsenovy Divoké kachny v roce 2003 prodělal zdravotní kolaps, který diváci považovali za herecký výkon nebo opilost. Přesto představení dohrál.

Mozkovou příhodu nakonec překonal bez vážnějších následků a ještě stihl natočit film Sentiment (2003), v němž ztvárnil režiséra Františka Vláčila. Osud už se ale neúprosně rozjel.

Jiří Kodet se sice vzpamatoval z mrtvice, ale záhy se přidaly další zdravotní potíže. Jednoho časného rána – bylo to v roce 2003, necelé dva roky po Pelíšcích – vstal Jiří jako vždy za úsvitu zalévat květiny na terase. Pletl se mu pod nohy jeho kocour. Kodet zakopl a zřítil se ze schodů.

V ruce ještě držel konvičku s vodou, když nešťastně dopadl – a zlomil si krček stehenní kosti. Následovala operace a endoprotéza, již však tělo nepřijalo. Kyčel mu museli přeoperovat a ani druhý pokus nebyl úspěšný. Dvakrát mu náhrada vypadla. Herec trpěl nesnesitelnými bolestmi, špatně se pohyboval a přidávaly se další komplikace, opakované zápaly plic.

„Zkrátka to přestával zvládat… Život ho přestal bavit. Už neměl pro co žít. Nemohl hrát, pracovat na zahradě, nemohl nic,“ popsala kruté poslední měsíce Soňa Kodetová.

Jeho milovaná zahrada v Točné, plná vysokých jehličnanů, květin a okrasných keřů, zarůstala plevelem. On, vášnivý zahradník, kterého byste možná v montérkách a s motykou v ruce ani nečekali, už neměl sílu starat se o svůj malý zelený ráj.

„Jsem kavárenský povaleč s vidlemi,“ žertoval kdysi o sobě s nadsázkou – milovník pohodlí, který si na chatě vyhrne rukávy a hází seno. Teď už ani to nešlo. Na jaře roku 2005 zůstal upoután na lůžko.

Dne 25. června 2005 Jiří Kodet ve věku 67 let naposledy vydechl. Zemřel doma, ve své vile na okraji Prahy, kde tolik let žil, miloval, zuřil a snil.

Zdroje:

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/195352/vybusny-elegan-jiri-kodet-hvezda-pelisku-svuj-vztek-si-vybijel-na-manzelce.html

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/herecky-aristokrat-jiri-kodet-207502

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/648539/15-let-po-smrti-jiriho-kodeta-67-vyplulo-na-povrch-zakazana-role-exnera.html

https://www.readzone.cz/smutny-osud-jiriho-kodeta-z-pelisku-od-vyjimecnych-hereckych-roli-po-bolestivy-konec/

https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/sona-kodetova-muzi-uz-nejsou-galantni-ale-mozna-si-za-to-mohou-zeny-samy.A090820_194400_ona_ony_jup

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/81300/jiri-kodet-67-pravda-o-jeho-krute-smrti.html

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/zemrela-herecka-legenda-jiri-kodet.A050625_150149_filmvideo_ton

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/816294/20-let-od-smrti-legendarniho-jiriho-kodeta-67-o-role-ho-pripravili-komunisti-i-mama.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/801442/hvezda-pelisku-jiri-kodet-67-cholericky-elegan-s-utrapenou-manzelkou.html

https://www.krajskelisty.cz/praha/33401-jiri-kodet-coby-nerizena-strela-a-hrichy-zdedene-i-pachane.htm

https://www.vlasta.cz/celebrity/jiri-kodet-mlady-fotka-filmy-dcera-manzelka/