Článek
Stanislav Tříska patřil k neodmyslitelným postavám českého divadla druhé poloviny 20. století. Neměl herecké vzdělání, přesto si filmaře získal svým přirozeným talentem. Narodil se 29. ledna 1933 v Plzni a vyučil se brašnářem. Po škole nastoupil jako dělník do chebské továrny na kola Eska – tehdy ještě netušil, jak klikatou cestou se jeho osud zanedlouho vydá.
Od mládí ho to táhlo k divadlu a ve volném čase nadšeně hrál s ochotníky. Měl dar od Boha – bohatou představivost, komediální nadání a přirozenou inteligenci, díky nimž dokázal i bez škol na jevišti doslova zazářit. Bez formální průpravy nastoupil v roce 1961 do Západočeského divadla v Chebu, kde brzy dostal příležitost ukázat, co v něm je.
Diváci si robustnějšího, bodrého mladého muže se smyslem pro humor okamžitě oblíbili. První velké angažmá ho zavedlo přes celou republiku – v roce 1967 přijal nabídku ze stálé scény ve Zlíně (tehdy Divadlo pracujících ve Gottwaldově), kde se otevírala nová moderní budova. Bylo mu čtyřiatřicet a Moravu do té doby neznal. Nakonec tam ale zakotvil na celý zbytek života.
Ve Zlíně potkal svou osudovou lásku Zdeňku, která v divadle pracovala jako rekvizitářka. Vzal si ji za ženu a měli spolu syna Pavla a dceru Hanu. Tříska byl rodinný typ – milující manžel a hrdý otec, pro kterého bylo zázemí doma neméně důležité než potlesk publika. Kolegové na něj vzpomínají jako na člověka s neobyčejným osobním kouzlem a širokým srdcem.
„Standa byl například výborný kuchař, moc rád připravoval netuctové věci, třeba čína, to bylo jeho,“ popsal zeť Leoš Huf muže, s nímž sdílel rodinný stůl po mnoho let. Tříska nezkazil žádnou legraci a měl široké spektrum zájmů.
V mládí skákal padákem, vynikal ve stolním tenisu a nohejbalu, fandil hokeji a fotbalu přímo na stadionech. Sportovní duch ho neopouštěl ani ve vyšším věku – ještě jako padesátník si rád zahrál fotbal s kolegy ze zlínského divadla a na tribuně fandil svým oblíbeným týmům se stejným zápalem jako kluk.
Málokdo by to do něj řekl při pohledu na korpulentního tátu Škopka s lahváčem v ruce. Ve skutečnosti však měl pro strach uděláno a sportovní duch ho neopouštěl ani v pozdějším věku. S oblibou se účastnil tradičních fotbalových zápasů mezi zlínskými herci a novináři – býval kapitán týmu a na place byl prý stejně zapálený jako na jevišti.
Stal se nepřehlédnutelnou osobností zlínského divadelního souboru. Během osmadvaceti sezón, které tam prožil, vytvořil plejádu nádherných rolí napříč žánry – od tragédie po frašku. Mezi jeho nejmilejší patřil prý prostopášný Hogan v O’Neillově Měsíci pro smolaře či Willy Loman ve Smrti obchodního cestujícího.
Už rok po příchodu do Zlína ztvárnil nezapomenutelným způsobem legendární postavu dobrého vojáka Švejka. Vyznačoval se spontánním smyslem pro humor a neobyčejnou energií, které dokázal vložit i do náročných dramatických úloh.
„Měl i jednu krásnou vlastnost. Mohl hrát sebevážnější postavu, ale když se otočil zády k hledišti, tak na nás zničehonic mrkl nebo udělal takový úšklebek, že jsme se museli držet, abychom nevyprskli smíchy,“ vzpomínala herečka Milena Marcilisová na kolegu, který bavil ansámbl i během hry.
Tříska rozdával radost nejen divákům, ale i všem kolem sebe. Sólovou hvězdou být nechtěl – miloval pocit sounáležitosti souboru, a zatímco někteří kolegové po představení mířili domů, on často zůstával s kytarou a upřímným zájmem o lidské osudy dlouho do noci v divadelním klubu.
Přestože prožil většinu kariéry na jevišti, do povědomí několika generací diváků se zapsal především jedinou filmovou rolí. Psal se rok 1983, když režisér Zdeněk Troška připravoval bláznivou letní komedii ze své rodné jihočeské vísky Hoštice.
Tříska v té době nebyl žádný filmový nováček – před kamerou debutoval už dvacet let před Jahodami a měl za sebou skoro stovku menších rolí. Objevil se například ve filmech Hroch (1973), Dny zrady (1973), Zítra vstanu a opařím se čajem (1977) či v seriálech Žena za pultem (1977) a Třicet případů majora Zemana (1974–1979).
Jenže žádná z nich mu nepřinesla takovou popularitu jako bodrý vesnický pantáta Škopek. Roli hoštického podpantofláka, věčně popíjejícího pivo a poslušně sekýrovaného ráznou manželkou, si doslova vychutnal.
Věděli jste, že... Herec Stanislav Tříska alias Škopek ze Slunce, seno byl děda od zlínského gólmana Daniela Hufa....
Posted by Žluto-Modří-Ševci on Monday, February 3, 2025
Bylo mu padesát a konečně se dočkal své životní filmové příležitosti. Půvabnou historku o jeho obsazení vypráví sám Troška: „Pana Třísku si pro film vlastně vybrala Helenka Růžičková. Když jsme se radili, koho vybrat za jejího partnera, vzpomněla si, že nedávno něco točila v televizi se Stanislavem. A ukázala mi jejich společnou fotku. V mžiku bylo rozhodnuto,“ popsal režisér okamžik, kdy spatřil na archivním snímku usměvavého podsaditého herce – přesně takového, jakého si představoval vedle korpulentní Růžičkové.
Trilogie Slunce, seno… (1984–1991) se stala fenoménem a letní prázdninovou klasikou, kterou si dodnes v reprízách nenechají ujít statisíce diváků. Středobodem všech tří filmů byla právě rodina Škopkových; Tříska a Helena Růžičková vytvořili na plátně ideální komediální dvojici.
Jejich vzájemná souhra působila tak autenticky, že leckdo nabyl dojmu, že „starej Škopek“ je prostý sedlák z vesnice, objevený režisérem mezi místními neherci. Ve skutečnosti šlo o zkušeného divadelního barda a uměleckého šéfa zlínské scény, kterému bylo v době natáčení již přes padesát let.
Popularita ho nezměnila – nadále stál nohama pevně na zemi a bral každou další hereckou práci se stejným nasazením. Přesto v očích veřejnosti už navždy zůstal především „tátou Škopkem“. Tahle vcelku pasivní filmová figurka rázem zastínila všechny ostatní role, které kdy ztvárnil. Nepsané prokletí ikonických úloh se nevyhnulo ani jemu; do konce života mu mnozí říkali familiérně pane Škopek.
Po úspěchu trilogie se fandové začali domáhat pokračování. Zdeněk Troška skutečně několik let po revoluci plánoval čtvrtý díl s podtitulem Slunce, seno, ufoni. Podle prvních verzí scénáře měli v Hošticích přistát mimozemšťané a unést jako vzorek místní babičku.
Jiná, odvážnější varianta počítala dokonce s tím, že svéráznou rodinku Škopkových smete na kolejích vlak. Troška se však tehdy nepohodl s Helenou Růžičkovou a dočasně ji nechtěl v projektu vůbec obsadit. Neshody s jeho dvorní herečkou přípravy zbrzdily a do toho se přidaly problémy se sháněním financí.
Když se vše vyřešilo a režisér se s Růžičkovou udobřil, uběhlo několik let – a bylo pozdě. Někteří herci, kteří do série patřili, bohužel již nežili. Během krátké doby odešla Valerie Kaplanová (představitelka babči), Marie Švecová (drbna Kelišová), Miroslav Zounar (předseda JZD) i Jiří Růžička ml. (tlouštík Josef). Zdeněk Troška zmínil, že bez tolika postav už mu pokračování nedávalo smysl.
Jakoby daň za nebývalý komediální úspěch mu život připravil i trpké osobní zkoušky. Na sklonku osmdesátých let se Tříska aktivně zapojil do společenských změn – v listopadu 1989 pomáhal ve Zlíně formovat Občanské fórum a po pádu totality se stal na čas uměleckým šéfem souboru.
Radost z nabyté svobody mu však kalila starost o milovanou manželku. Zdeňka onemocněla rakovinou a její stav se rychle zhoršoval. V polovině 90. let podlehla těžké nemoci a herec se s její smrtí nedokázal vyrovnat. Ztráta životní partnerky ho zdrtila. Po tři desetiletí byli nerozlučnou dvojicí; najednou se ocitl sám.
Pocit prázdnoty jej provázel dnem i nocí. V naději, že mu změna prostředí pomůže zahnat ten zoufalý stesk, opustil milovaný Zlín a odstěhoval se do Prahy. Nastoupil do Činoherního klubu a zkoušel začít znovu, jenže v metropoli dlouho nevydržel.
„Asi myslel, že se v novém prostředí odreaguje a přestane myslet na ztrátu, která ho potkala. Stýskalo se mu ale tak moc, že se zase rychle vrátil zpátky,“ líčí Zdeněk Troška, jak se Tříska po necelých dvou letech pokorně vrátil do města, které se mu vrylo do srdce. Zlín ho přijal s otevřenou náručí – a herec se opět postavil na prkna, která znamenají svět.
Návrat domů však netrval dlouho. Psal se rok 1996 a Tříska slavil 35. sezónu u divadla. Na jevišti zlínského Městského divadla právě exceloval v jedné z repríz Cymbelína. Po představení, unavený ale spokojený, za sebou zavřel dveře své šatny číslo 007. Kolegové a technici odcházeli, on zůstal ještě chvíli sám. Osudným se mu stal masivní infarkt, který udeřil nečekaně v té nejvšednější chvíli.
Bohužel byl v tu chvíli úplně sám. Možná kdyby vedle něj někdo byl, šlo by ještě o život zabojovat – takhle vzal nenávratně za své během několika minut. Táta Škopek – herec, kterého proslavilo nekonečně dobrosrdečné filmové srdce – zemřel tam, kde to měl tak rád. Jeho poslední roli, postavu Hrstky v televizním seriálu Zdivočelá země, už diváci viděli bez něj – premiéry v roce 1997 se nedočkal.
Jeho odkaz žije dál nejen na filmových plátnech a ve vzpomínkách kolegů, ale i v rodině. Dcera Hana se provdala za Leoš Hufa, který je zeťem Stanislava Třísky. Jejich syn Daniel Huf je profesionální hokejový brankář.
„Škoda jen, že se tchán nedožil toho, že mu vnouček chytá hokejovou extraligu, to by ho opravdu naplnilo velikou radostí. Stejně jako to, že na něho ani po tolika letech nezapomněli v divadle, které měl tolik rád,“ konstatuje Leoš Huf s tichým dojetím.
Zdroje:
https://zlin.cz/zpravy/stanislav-triska-ctvrt-stoleti-na-nebeskych-prknech/
https://www.vlasta.cz/celebrity/stanislav-triska-skopek-slunce-seno/
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/426146/20-let-od-smrti-taty-skopka-ze-slunce-seno-jeho-mrtvolu-nasla-uklizecka.html
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity/49057/standa-triska-umrel-v-satne.html
https://www.idnes.cz/zlin/zpravy/stanislav-triska-divadlo-zlin-obcanske-forum-ruzickova.A211022_125658_zlin-zpravy_ppr
https://www.dotyk.cz/magazin/slunce-seno-ctvrty-dil/
https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-stanislav-triska-hral-v-divadle-i-v-televizi-proslavil-ho-hlavne-filmovy-pantata-skopek-306186
https://www.tvguru.cz/stanislav-triska-zemrel-divadlo/
https://talk.youradio.cz/porady/hladovy-kasparek/stanislav-triska-vzpominkovy-special
https://www.dotyk.cz/magazin/slunce-seno-nataceni-zabery/
