Dcera mi řekla, že budu babičkou. Nevěřili byste, koho vozím v kočárku

Představovala jsem si, jak budu stát u porodnice, jak budu učit malého človíčka první slova, jak budeme chodit na procházky do parku. Jenže pak přišlo něco, co jsem nečekala. Dnes vozím v kočárku dva malé rošťáky - Fouska a Huberta. A ne, nejsou to dvojčata. Jsou to sice bratři, ale jeden je o rok starší.

Vzpomínám si na ten den naprosto přesně. Dcera se tvářila tajemně, trochu nervózně, ale zároveň měla v očích zvláštní jiskru. Přišla ke mně, posadila se naproti a pronesla osudovou větu: „Mami, budu mít miminko.“ V tu chvíli se mi podlomila kolena. Nečekala jsem to. Ne že bych byla proti, ale dcera nikdy moc nejevila zájem o rodinný život. Byla ten typ člověka, který žije tady a teď, užívá si svobodu a těší se z maličkostí. Ale říkala jsem si: možná dospěla, možná se změnila. „To je úžasná zpráva!“ vykřikla jsem a hned ji objala. V hlavě mi běželo tisíc věcí. Bude to holčička nebo kluk? Kdy bude termín? Jak to zvládne? Jenže moje nadšení netrvalo dlouho.

Dcera se lehce uchechtla a dodala: „Nebude to tak úplně klasické miminko, mami…“ Zamračila jsem se. „Jak to myslíš?“ „Víš, rozhodla jsem se adoptovat…“ Srdce se mi rozbušilo. Bude adoptovat dítě? Tak to je ale nádherný skutek! „To je úžasné, zlatíčko! A jaké miminko?“ usmála jsem se, ale ona se jen zavrtěla na místě a řekla něco, co mi vyrazilo dech: „Jsou to dvě kočky. Fousek a Hubert.“ Ticho. Přesně tak – naprosté, šokující ticho. Trvalo mi několik dlouhých vteřin, než mi to došlo. „Takže… já nebudu babička lidského dítěte… ale dvou koček?“ zeptala jsem se pomalu, abych se ujistila, že jsem správně slyšela. „Ano! A víš co? Budou tě mít hrozně rádi! Už se těší, až je budeš hlídat.“

Nejdřív jsem se smála. Bylo to absurdní. Celý život se těším, že budu babičkou, a nakonec dostanu dva chlupaté vetřelce, kteří mi převrátí dům vzhůru nohama. Ale pak jsem si řekla: Dobře, když už nic, bude to aspoň zajímavé. První návštěva Fouska a Huberta v mém domě byla… no, katastrofa. Fousek byl zvědavý, skákal po stolech, strkal tlapky do hrnků s čajem. Hubert byl zase tichý a plíživý, ale v nestřeženém okamžiku mi roztrhl záclonu. „Tak co, babičko, jak se ti líbí tvoje nová vnoučata?“ smála se dcera, zatímco jsem se snažila uklidit pohromu v kuchyni.

Nikdy jsem nečekala, že mě život dovede až sem. Ale jednoho dne mi dcera s nadšením oznámila, že koupila něco speciálního. Přijela ke mně a z kufru auta vytáhla… kočárek. „Tohle je pro Fouska a Huberta! Můžeš s nimi chodit na procházky,“ oznámila mi nadšeně. „Já… cože?“ „No přece nemůžou chodit po ulici. To by bylo nebezpečné! Ale když je budeš vozit v kočárku, bude to ideální.“ Byla jsem přesvědčená, že to nikdy neudělám. Že nikdy nebudu ta žena, která chodí po parku a vozí dvě kočky jako malé děti. Jenže jednoho dne pršelo, já měla volné odpoledne a Fousek s Hubertem se tvářili, že by se rádi podívali ven. A tak jsem to udělala.

První procházka byla divná. Lidé na mě koukali, děti si ukazovaly prstem, jedna paní se mě dokonce zeptala, jestli mám v kočárku nemocného pejska. Ale víte co? Teď už je mi to jedno. Dnes beru Fouska a Huberta na pravidelné projížďky. Někteří sousedé se přestali smát, jiní si na to zvykli a zdraví mě, když projíždím kolem. A já? Já jsem spokojená. Protože být babičkou neznamená jen mít vnouče. Někdy to znamená i to, že přijmete věci, jak přijdou, a prostě si je užijete.