Článek
V ruce jsem měl košík a v hlavě jen matnou představu toho, co vlastně chci koupit. Možná něco na večeři, možná něco, co nebude stát dvě výplaty. Možná obojí, i když to dnes už není úplně slučitelné.
Mezi regály to vypadalo jako v tiché galerii konzumu. Lidé se tvářili zamyšleně, skoro až tajemně, když vybírali mezi dvěma druhy kečupu, které jsou identické, jen jeden má nápis „light“ a druhý „deluxe“.
V oddělení zeleniny jsem uviděl rajčata. Ne že by se mě snažila svést, ale měla v sobě určitou výmluvnost. Lesklá, červená, úhledně srovnaná jako vojáci před přehlídkou. Když jsem na váze zadal kód a sledoval displej, chvíli jsem si myslel, že se spletl. Cena tří rajčat odpovídala menšímu občerstvení na benzinové pumpě. Nebo dvěma pivečkům v zapadlé hospodě.
Vzdal jsem to. Vložil rajčata do košíku s gestem, které říká: „Tak ať to aspoň chutná jako dovolená v Itálii.“ A pokračoval dál k mléčným výrobkům.
A právě u pokladen to celé nabralo svůj ráz.
Pán přede mnou, kolem padesátky, typ „bývalý technik, nyní skeptik“, si položil zboží na pás. Něco málo – pečivo, sýr, dva plechy piva a tři rajčata. Pokladní to markovala bez výrazu, jak už to dělají lidé, kteří denně projdou tolika lidskými osudy, že už je nerozhodí vůbec nic.
Když se ozvala částka 99 korun, pán zpozorněl.
„Za tři rajčata tolik peněz? To snad nemyslíte vážně!“ zvolal a odtáhl se od platebního terminálu jako člověk, kterému právě nabídli dovolenou all-inclusive. Pokladní se na něj podívala. Ne s opovržením. Spíš s výrazem člověka, který to slyší už poosmé dnes a tuší, že bude následovat krátký proslov. A taky že ano.
„To je šílený. Tohle, kdybych řekl dědovi, že za tři rajčata zaplatím skoro sto korun, tak se mi vysměje a nabídne mi políčko,“ dodal pán a rozhlédl se, jestli ho někdo podpoří. Nikdo se nepřidal. Možná proto, že všichni mlčky počítali, kolik stály jejich vlastní tři rajčata. Možná proto, že si radši představovali, že kupují rubíny.
Pokladní nenuceně pokrčila rameny. „Ceny šly trochu nahoru, no,“ řekla tónem, kterým by se dalo oznámit i vylodění marťanů. Pán zaplatil, bral si tašku a bručel cosi o tom, že „to už fakt není normální“. A možná není.
Za mnou stála paní. Měla jen jednu věc – balení instantní polévky. Usmála se na mě a řekla: „Já si radši dám kulajdu, tam aspoň nikdo nečeká rajčata.“
Usmál jsem se taky. Ne proto, že by to bylo nějak extrémně vtipné. Ale protože mi došlo, že všichni jsme tak trochu součástí stejného absurdního představení, kde se rajče mění ve zlatý standard a nákupní vozík v soukromou hypotéku.
Doma jsem rajčata položil na stůl s pietou. Chvíli jsem se na ně díval. Byla krásná. Ale už to nebyla jen zelenina. Byl to symbol. Symbol toho, kam jsme se dostali – do světa, kde si člověk dvakrát rozmyslí, než si udělá šopský salát.
Nechtěl jsem o tom přemýšlet. A tak jsem si pustil rádio. Zrovna tam mluvili o inflaci. Vypnul jsem rádio. Vzal jsem rajče, nakrojil ho a posypal solí. Chutnalo úplně obyčejně. A možná právě to mě trochu dojalo.
