Článek
A vy se držíte té studené tyče jako poslední záchrany, zatímco okolo vás sedí deset lidí, kteří se úporně dívají z okna, do mobilu, nebo se znenadání ponoří do hlubokého přemýšlení o stavu světa. Mně se to stalo. A ne jednou. Ale tenhle den se mi zapsal do paměti tak hluboko, že na něj nejspíš nikdy nezapomenu. Bylo to dnes ráno, klasická špička. Jela jsem do práce, necítila jsem se zrovna dobře, trochu nachlazená, trochu rozhozená. Ale říkala jsem si – zvládnu to. Autobus přijel nacpaný, ale vešla jsem. Držela jsem se madla, místa k sezení byla plná. Kolem mě seděli lidé – muži i ženy, mladí i starší. A já tam stála. Dýchala jsem zhluboka. Hlásila jsem si v hlavě stanice jako mantru: ještě tři, ještě dvě, vydržím.
Ale nevydržela jsem. Nevím přesně, co se stalo. Jen si pamatuju, že jsem se najednou probudila na zemi. Někdo mě držel za rameno, někdo jiný volal, a všude kolem hlasy: „Proberte se!“ „Haló!“ „Dejte jí prostor!“ A najednou – jaké překvapení – bylo kolem mě dost místa. Lidé, kteří mě ještě před pár minutami neviděli, se teď skláněli, natahovali ruce, nabízeli vodu. Ležela jsem tam, trochu zmatená, trochu v šoku. A jediné, co mi běželo hlavou, bylo: proč tohle musí přijít až ve chvíli, kdy člověk ztratí vědomí? Proč nestačí jen říct: „Je mi zle, mohu si sednout?“ Proč v momentě, kdy stojíte a cítíte se mizerně, všichni dělají, že tam nejste?
Nechci generalizovat. Vím, že jsou lidé, kteří se zvednou. Vím, že ne každý je lhostejný. Ale ten den jsem si naplno uvědomila, jak snadné je pro společnost dívat se jinam. Jak jsme se naučili odpojovat od nepohodlných situací. Jak si držíme odstup od čehokoliv, co by nás mohlo zatáhnout do zodpovědnosti. A nešlo jen o to jedno ráno. Najednou mi začaly naskakovat další vzpomínky. Jak jsem jednou vezla malou dceru s horečkou a lidi se na nás dívali, jako bychom byli přenašeči moru. Jak si jednou starší paní sedla na schod autobusu, protože nemohla stát, a nikdo jí nenabídl místo. Jak často slýchám výmluvy typu: „Třeba se jí jen nechce stát“ nebo „vypadá zdravě, tak co“.
Jenže to, že někdo vypadá zdravě, neznamená, že mu není zle. Že se mu netočí hlava, že nemá bolesti, že neprožívá panický záchvat. A zároveň – i kdyby jen prostě chtěl sedět, protože má za sebou náročný den – co je na tom? Proč je to taková potíž, pustit někoho sednout? Proč je to taková výhra být ten, kdo zůstane na sedačce, i když vidí, že jiný by ji potřeboval víc? Mám pocit, že jsme se ztratili někde mezi právy a ochranou vlastního pohodlí. Že empatie se stala podezřelým zbožím. Že když se někdo ohradí, okamžitě čelí obraně: „A co já?“ „Taky mám svoje problémy!“ „Já jsem tady byl dřív!“ Jenže tohle není fronta na rohlíky. Tohle je společný prostor. A jestli v něm nejsme schopní navzájem vnímat potřeby druhého, tak to přestává být společné. Je to pak jen banda jednotlivců namačkaných v plechové krabici, kteří se tváří, že jsou tam sami.
V autobuse, kde jsem omdlela, mi později jedna paní nabídla, že mi pomůže vystoupit. Byla milá, měla v očích starost. A já jí byla vděčná. Ale stejně jsem se cítila strašně. Ne kvůli té nevolnosti. Ale kvůli tomu, že jsem si musela fyzicky selhat, aby mě někdo zaregistroval. Mluvila jsem pak o tom s kolegy. Někdo se tvářil překvapeně. Někdo řekl, že bych si o místo měla říct. Někdo jiný poznamenal, že lidi dneska fakt nejsou vnímaví. A jedna žena mi řekla, že si na to už zvykla. Že prostě ví, že se jí nikdo nevšimne, dokud se něco nestane. A že si proto raději vždycky sedá na zem, když už cítí, že je zle – protože být přehlížená bolí míň, než omdlít a slyšet to ticho předtím. To mě zasáhlo nejvíc. Že jsme se už možná smířili s tím, že pomoc nepřijde. Že empatie není samozřejmost. Že normální je zavřít se do bubliny a ostatní vnímat jen jako kulisy. A přitom by stačilo tak málo – podívat se. Zeptat se. Uvolnit se.
Nechci moralizovat. Sama vím, že jsou dny, kdy je člověk unavený, naštvaný, má dost svých starostí. Ale věřím, že pořád máme šanci se zastavit. Vnímat. Všímat si. Měnit ty drobnosti, které dělají svět o kousek lepší. Protože někdy nejde o nic víc než o jeden pohled a jeden pohyb. Když dneska nastupuju do autobusu, cítím napětí. Dívám se, kdo stojí, kdo sedí, a co říká jejich řeč těla. A někdy taky vstanu. Ne vždycky, ne dokonale, ale snažím se. Protože nechci být součástí té mlčící masy, která dělá, že nevidí. A když uvidím někoho, kdo vypadá, že potřebuje sednout – tak se zeptám. Protože to, že se zeptáte, ještě neznamená, že musíte vědět všechno. Ale znamená to, že vám to není jedno. A to je, myslím, ten nejlepší začátek.
