Článek
Chtěla si odpočinout. Po delší době měla volný den, bez vnoučat, bez povinností. V malém městě, kde žije, se toho za poslední roky hodně změnilo. Ale její oblíbená kavárna, kam chodívala ještě s manželem, tu pořád byla. A tak si tam sedla. Sama. U stolu u okna. Stejně jako dřív.
Když se jí servírka zeptala, co si dá, neváhala ani minutu. Chtěla ten dezert, který jí vždycky připomínal domov. Pohár s piškoty, jahodami a šlehačkou. Prostý, ale srdci blízký. Nešlo o chuť, šlo o vzpomínku. O ten pocit, že aspoň na chvíli může být zpátky v čase.
„To si obvykle dávají babičky,“ pronesla mladá servírka, když objednávku zapisovala. Bez zlého úmyslu, s úsměvem. Ale ta věta zůstala viset ve vzduchu jako závěs, který někdo přehodil přes slunce. Najednou už to nebyl sladký návrat do dětství, ale uvědomění, že do těch vzpomínek už dávno nepatří jako dítě. Patří do role, kterou vidí ostatní babičky, starší dámy, někoho, kdo už si na dětství jen vzpomíná, ale do něj nepatří.
Zůstala sedět s úsměvem, poděkovala. Ale uvnitř ji to zasáhlo. Ne jako urážka. Spíš jako zrcadlo. V tom jediném okamžiku se v ní potkala Lída, která běhala s rozpuštěnými vlasy po dvorku své babičky, s Lídou, která dnes v obchodě hledá slevy a hlídá vnoučata. V jednu chvíli chtěla být zase tou holkou, v další si uvědomila, že ostatní už ji tak nevidí. A že možná ani ona sama ne.
Nechtěla z toho dělat drama. Ale ta věta zůstala. Nějak se jí usadila v hlavě. A když si doma sedla ke stolu a otevřela fotoalbum, které si schovává ve skříni, pochopila, že stáří nepřijde najednou. Že se neprobudíte s šedinami a hůlkou. Přichází pomalu, v drobnostech. V pohledu cizích lidí. Ve větách, které nejsou zlé, ale zato pravdivé.
A přesto, když si na ten dezert vzpomene, pořád cítí ten stejný pocit. Bez ohledu na to, kolik jí je, bez ohledu na to, kdo ji jak vidí. Vždycky to pro ni bude chuť dětství. A možná i proto se rozhodla, že i když stárne, nechce ztratit to, co jí dělá radost. Ani ty malé zvyky, ani tu chuť, ani ten pocit, že může být sama sebou. Bez nálepek, bez škatulek. Jen tak.
Příběh paní Lídy není výjimečný. Možná právě proto tolik rezonuje. Protože každý z nás má nějaký ten „dezert z dětství“, ke kterému se vrací. A každý z nás občas narazí na větu, která nám připomene, že svět se mezitím změnil. A my s ním.
