Článek
V Chorvatsku je tolik míst, kam se dá dojít pěšky, kam se dá ztratit, kde nejsou turisté ani rušné pláže. Jenže manžel měl jinou představu. Sotva jsme dorazili, uvelebil se na balkoně s knihou a oznámil, že potřebuje „vypnout“. Nechtěl na žádné výlety, nechtěl plavat, nechtěl se ani moc procházet. Prý chce klid. Chvíli jsem se smála, ale když ani třetí den nevylezl z apartmánu kromě nákupu a kafe, začala jsem být nervózní.
„Pojď se mnou. Bude to fajn.“
Nabízela jsem mu výlet k majáku, skrytou pláž, i jen obyčejnou procházku po pobřeží. Vždycky měl výmluvu. Vedro, únava, večer půjdeme… ale večer zase nechtěl mezi lidi. Začala jsem mít pocit, že mě vlastně nechce doprovázet, že jsme každý někde jinde. Bylo mi to líto, i když jsem si to nechtěla přiznat nahlas. Slíbila jsem si, že se přestanu snažit.
A právě tehdy, když už jsem to vzdala, večer přišel. Bez knihy, s jedním pivem v ruce. Sedl si vedle mě a řekl úplně jednoduše: „Víš, proč nikam nechci?“ Zavrtěla jsem hlavou. Podíval se přede sebe, chvíli mlčel a pak to ze sebe vyklopil.
„Bojuju sám se sebou.“
Řekl mi, že poslední měsíce měl stavy úzkosti, které nikomu nepřiznal. Že už v letadle se mu špatně dýchalo, a od té doby ho přepadávají chvíle, kdy má strach vyjít ven. Ne kvůli lidem. Kvůli sobě. Prý se bojí, že někde omdlí, ztrapní se, zkolabuje. Nikdy předtím o ničem takovém nemluvil. A já jsem mu celý týden nabízela dobrodružství, které on v tu chvíli vůbec nezvládal.
Nešla jsem se projít. Zůstala jsem s ním.
Ten večer jsme nemluvili o výletech. Seděli jsme vedle sebe a já si uvědomila, že největší odvahu měl právě v tu chvíli. Ne když by šel někam do divočiny. Ale když se mi otevřel. Od té doby jsme nikam nemuseli. Našli jsme si nový rytmus. Ne podle mých představ, ale podle skutečného života.
A možná to byla ta největší dovolená, jakou jsme spolu zažili.
