Článek
Místo kafe a povídání mi ale řekl něco, co mi převrátilo život naruby. Neřval. Nesypal si popel na hlavu. Jen klidně a unaveně oznámil, že se zamiloval. Do někoho jiného. A že to trvá už pár měsíců. Nechápala jsem. A pak to přišlo. Řekl její jméno. Moje sestra.
V jednu chvíli máte rodinu, v druhé jen prázdno
Nikdy jsme neměli ukázkové manželství, ale nebylo to špatné. Dvě děti, společné bydlení, práce, dovolená u moře jednou za rok. Nic extra, ale domov. Bez velkých výkyvů. Právě to jsem považovala za jistotu.
Ségra byla častým hostem. Hlídala děti, pomáhala s úklidem, občas zůstala na víno. Nerozvedená, svobodná, občas trochu ztracená, ale vždycky jsme si byly blízké. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Zrada z obou stran
V prvních dnech jsem nebyla schopná mluvit. Nevěděla jsem, co říct dřív. Manželovi? Sestře? Dětem? Sama sobě? Seděla jsem v kuchyni, dívala se do hrnku a pořád dokola si přehrávala tu větu. „Zamiloval jsem se do tvojí sestry.“
Volat mámě jsem nedokázala. Co bych jí řekla? Že jedna její dcera spí s manželem té druhé? Že rodina, kterou tak pečlivě budovala, je najednou rozbitá na tisíc kousků? Připadala jsem si jako ve špatném filmu.
Rodinné oslavy jsou teď peklo
Všichni to ví. Nikdo o tom nemluví. Na narozeninách dětí se sejdeme v jednom obýváku, tváříme se normálně a předstíráme, že je všechno v pořádku. Jenže není. Každé slovo je těžké, každé gesto trapné.
Máma mě objímá trochu víc, táta se vyhýbá pohledu. Děti nechápou, proč už nejsme doma všichni. Proč táta bydlí jinde. A proč se teta, kterou milovaly, najednou tváří, jako by se nic nestalo.
Ať se neztrapníš, říkala jsem si
Drž se. Buď dospělá. Tuhle mantru jsem si opakovala pokaždé, když jsem je viděla spolu. Na chodbě, u dortu, u dárků. A pokaždé jsem měla chuť křičet. Ale neudělala jsem to. Nechci, aby mé děti měly mámu, co se hroutí.
Zvláštní, jak rychle se z blízkého člověka stane někdo cizí. Ségra mě nezradila jen jako žena. Zradila mě jako sestra. Jako někdo, komu jsem věřila víc než komukoli jinému. Nikdy se mi nepodívala do očí.
Co teď? Netuším
Rozvod? Možná. Ale ne hned. Zatím řešíme péči o děti, školku, finance. Nechci být zbrklá, ale taky nechci žít ve lži. Bolí mě, že člověk, se kterým jsem plánovala život, si vybral tu nejhorší možnou variantu zrady.
A ještě víc bolí, že v tom není sám. Že někdo, kdo znal celý můj příběh, viděl moje děti růst, se rozhodl, že je v pořádku to celé rozbít. Kvůli čemu? Lásce? Touze? Nedostatku morálu?
Nechci, aby mě litovali
Neříkám to proto, aby mě někdo objímal nebo říkal, jak je to hrozné. Říkám to, protože tohle se děje častěji, než si myslíme. A pokaždé je to stejné – ticho, přetvářka, rozbité vztahy.
Zůstala jsem v domě, kde jsme bydleli. Kvůli dětem. On se odstěhoval. A ona? Ta už asi ví, že z rodinných oslav bude mít dlouho těžký žaludek. Stejně jako já.
Petra L., Brno
