Článek
Prý krásné moře, milí lidé, levně, divoká příroda. Něco jako Chorvatsko před třiceti lety, ale se špetkou Balkánu navíc. A tak jsme koupili letenky, sbalili kufry a vyrazili. Netušila jsem, že tahle dovolená se mi vryje do paměti tak, že na ni nezapomenu do konce života – ale z úplně jiného důvodu, než bych čekala.
První dny byly jako vystřižené z katalogu. Teplé moře, průzračná voda, rybí speciality v přístavu, večerní procházky promenádou. Měli jsme hotel ve Vlore, hned u pláže, a všechno působilo klidně a vstřícně. Nikdo nikam nespěchal, personál byl milý, ceny nízké, všude spousta dětí a místní rodiny, které se sem sjížděly z vnitrozemí. Bavilo mě pozorovat, jak jinak tam funguje život – pomaleji, hlasitěji, bez zbytečných pravidel. Ale i bez přetvářky.
Třetí večer jsme se rozhodli půjčit si auto a jet se podívat na jih, směrem k Sarandë. Cesta měla trvat dvě hodiny. Silnice vedla přes hory, serpentiny, tunely, někdy jen tak tak projízdné úseky, ale všechno šlo hladce. Až do chvíle, kdy jsme vjeli do jedné menší vesnice, kde se silnice náhle změnila v polní cestu. Navigace tvrdila, že tudy to vede, a tak jsme pokračovali. Byla to chyba.
V jedné zatáčce se auto propadlo do hlubšího výmolu. Nic dramatického, jen rána, zastavili jsme, šli se podívat. Ale jak jsme vystoupili, přišla realita, kterou bych nečekala. Z jedné ze zahrad vyběhl muž. Křičel, máchal rukama, běžel k nám. Nejprve jsme si mysleli, že nám chce pomoct. Ale jak se přiblížil, bylo jasné, že je to přesně naopak. Řval na nás, ať vypadneme. Ukazoval na silnici, na auto, na svůj pozemek. Mluvil albánsky, nerozuměli jsme ani slovo. Snažili jsme se mu vysvětlit, že jsme zabloudili, že nechceme žádný problém. Jenže on mezitím doběhl k vratům, za kterými stála další postava – žena s telefonem. A pak přišlo to nejhorší.
Z domu vyběhli další dva chlapi. Jeden měl v ruce něco jako dřevěnou tyč, druhý klacek. Neútočili, ale obklopili nás. Křičeli, gestikulovali, stáli těsně u nás. Byla jsem paralyzovaná. Nemohla jsem se ani pohnout. Měla jsem pocit, že jsem omylem vlezla někomu na dvůr a oni se rozhodli, že mě za to potrestají. Partner zůstal klidný, snažil se mluvit anglicky, francouzsky, německy. Marně. Pořád dokola opakovali něco v albánštině, občas anglické „money“, občas „police“.
A pak nám došlo, že čekají, že jim zaplatíme. Že jsme jim údajně poškodili cestu nebo vjeli na soukromý pozemek. Nevěděli jsme, jestli je to pravda, ale v tu chvíli nám to bylo jedno. Hlavně se dostat pryč. Sáhli jsme po peněžence, dali jim nějaké bankovky – ani nevím kolik – a oni pomalu ustoupili. Ani nepoděkovali, jen se otočili a šli zpátky. Zůstali jsme stát u auta, rozklepaní, a snažili se pochopit, co se právě stalo.
Jeli jsme dál, mlčky, několik minut beze slova. A pak jsem se rozbrečela. Ne z toho, že jsme přišli o pár desítek eur. Ale z toho, že jsem se cítila absolutně bezmocná. Cizí země, cizí jazyk, žádná pravidla, nikdo, kdo by pomohl. A co kdyby byli agresivnější? Co kdyby měli zbraň? Co kdybychom odmítli zaplatit? Nikdo by o nás nevěděl. Byla to scéna, která mi zůstane v hlavě napořád. A která mi zcela změnila vnímání cestování.
Vím, že se může něco podobného stát kdekoliv. Ale tohle nebyl podvodník na tržišti. Byla to rodina s domem, s dětmi, s obývákem, která se ve vteřině změnila v agresivní skupinu. A my pro ně byli jen příležitost, jak si přivydělat. Nepřála bych to nikomu. Ten pocit, že se tvůj život zúží na jedinou větu: „Hlavně se odtud dostat živí.“
Zbytek dovolené jsme už jen přežívali. Když jsme přijeli zpět do hotelu, bylo to, jako bychom se vrátili do civilizace. Ale už jsme se nesmáli. Už jsme se nedívali kolem s tou lehkostí, jakou má člověk na začátku. Já se bála vyjít ven. Večer jsem kontrolovala zamčené dveře. Měla jsem v hlavě všechny ty scénáře, co mohlo být, kdyby…
A přesto si uvědomuju, že tohle není o Albánii jako takové. Znám lidi, kteří tam byli desetkrát a nikdy se jim nic nestalo. Znám i Albánce, kteří jsou milí a pohostinní. Ale tahle zkušenost mě naučila jedno – že člověk nikdy neví. A že ne každé doporučení kamaráda je zárukou bezpečí. Že někdy se věci zvrtnou, aniž byste udělali cokoliv špatně.
Dneska, s odstupem, jsem za tu zkušenost svým způsobem i vděčná. Naučila mě dávat si větší pozor. Nevěřit navigaci slepě. Nejezdit mimo hlavní cesty. A hlavně – naslouchat vlastní intuici. Protože ta mi říkala, že máme otočit a jet zpět. A my jsme ji ignorovali.
Nevím, jestli se do Albánie ještě někdy vrátím. Možná ano. Možná až jednou zapomenu na ten strach a zůstane jen vzpomínka na moře a rybí polévku u staré paní, která neuměla ani slovo jinak než albánsky, ale přesto nás nakrmila s takovou láskou, že na to nezapomenu nikdy.
Ale zároveň vím, že ten šok, ten nečekaný zlom v jinak poklidné dovolené, ve mně zůstane. A že pokaždé, když někdo řekne „běžte do Albánie, tam je to super“, ucítím v břiše ten zvláštní uzel. A vzpomenu si na pohled těch mužů, na jejich slova, kterým jsem nerozuměla, ale která říkala všechno.
A hlavně na ten moment, kdy jsem pochopila, že i když jsi v ráji, může se během minuty změnit v noční můru.
