Článek
„Nesnáším vyžírky důchodce,“ napsala jedna podle fotky mladá slečna na sociální sítě. V první chvíli jsem jí chtěla odpovědět něco v tom duchu, že život hrozně rychle letí a ani se nenaděje a bude taky v důchodu. Bude-li ovšem mít to štěstí a dožije se. Ale pak jsem nad tím mávla rukou. Sama na to přijde.
Stejně, jako jsem na to přišla já a vlastně každý, kdo se důchodového věku dožije. Moje máma šla do důchodu ve čtyřiapadesáti, vychovala tři děti, a tak na to měla nárok. Pobírala důchod takřka čtyřicet let a nepamatuji, že by někdy měla výčitky svědomí, jak dlouho ujídá z veřejného chleba nebo že by o tom někdy někdo mluvil. Netvrdím, že staří lidé byli v minulosti ve všeobecné vážnosti, ostatně ze školy známe Nerudovu Dědovu mísu, ale vyčítat jim, že po celoživotní práci pobírají penzi, to se v minulosti vážně nenosilo.
Dnes ale ano. Vládní představitelé opakují, že důchody se vyplácejí na dluh. Takže za to můžeme my, důchodci, že náš státní dluh roste. Měli bychom se stydět. A tak se stydím, ale docela by mě zajímalo, zda se stejně stydí moji vrstevníci v jiných evropských státech. A to obírají stát ještě víc, než my. U nás připadá na důchody 7,8 procent HDP, neboli hrubého domácího produktu, v Německu, Polsku, Rakousku, Francii, Finsku, Portugalsku a v dalších zemích Evropské unie je to přes deset procent, v Itálii dokonce necelých šestnáct. A bývalo to víc i u nás. V roce 2010 to bylo přes osm procent, o dva roky později dokonce necelých deset procent. V posledních letech tento podíl klesá.
Já vím, že statistika nuda je, že každého víc zajímá, co si může za své peníze koupit. A kdyby nebylo nás, pobíračů penzí byli by na tom ti, co pracují prostě líp. Jak prosté. A tak bychom i my důchodci měli pracovat, dokud se udržíme na nohou. A když pracovat přestaneme, neměli bychom na světě zaclánět moc dlouho.
Utěšuje mě, že nejsem z dlouhověkého rodu. Máma sice byla výjimkou, ale táta se důchodu ani nedožil, stejně jako jeden z mých bratrů, a ten druhý pobíral důchod jen pár měsíců. Ale co když proboha budu po mámě? Nevíte někdo, jak je to u nás s eutanazií. Nerada bych byla jednou z těch, co naší udatné a osvícené vládě visí na krku.
