Článek
Jednou jsme s Helenou Růžičkovou, s níž jsem se léta přátelila, seděly u nás v obýváku a přišel nás navštívit Václav Glazar, kabaretiér, který měl ten večer nějaké vystoupení a přišel si pro kalhoty, které jsme mu s Helenou ušily. Helena na sobě měla bílý kalhotový kostým a on se dostavil v černé košili a saku. Tak mě napadlo, že je vyfotografuji, protože jsem měla nový fotoaparát a k němu takovou malou šikovnou fototiskárnu, a chtěla to vyzkoušet.
Jelikož jsem nechtěla fotografii jen tak ledajakou, dala jsem Heleně na hlavu bílý slamák, který si moje dcera koupila v létě na dovolené, do ruky jí dala umělé květiny, které jsem koupila ve slevě a chtěla je dát na rodinný hrob na hřbitově. A ještě jsem našla elegantního motýlka pro Vaška.
Fotek jsem udělala několik, jelikož jsme nevěděli, jestli má být nevěsta vpravo nebo vlevo, udělali jsme obě varianty, já pak fotky vytiskla, pár si jich vzal Vašek, zbytek jsem si nechala. Dobře jsme se tím pobavili a asi by to byla jenom jedna z mnoha bezvýznamných a zapomenutelných epizod, kdyby se Vašek nepotkal s kýmsi z bulvárních novin a fotkami se nepochlubil.
Svatební foto se objevilo po několika dnech v nejčtenějším deníku a s ním se narodila legenda o tom, jak se ti dva měli brát, jak Helenu dokonce Václavovi odkázal před smrtí její manžel a podobně. Vznikl příběh o tom, že se měla konat slavná svatba, kterou ale osud překazil, protože Helena z našeho světa předčasně odešla. Od té doby se tato informace pravidelně objevuje v médiích, a to společně s mojí fotografií. Nejsem z těch, kdo vyžaduje honorář, a tak jsem nikdy nic nenamítala, říkala jsem si, že tomu přece nikdo nemůže věřit. Svatební fotografie se přece nepořizují před obřadem, ty vznikají až při něm. Nikdo nepátral, kdo fotku pořídil a při jaké příležitosti, prostě svatba byla na spadnutí a hotovo.
Helenu to docela bavilo, nikomu nic nevyvracela, občas někomu z médií sdělila, jak peče svatební koláčky a chystá výslužky pro stovky pozvaných. A jak to tak bývá, postupně to přestala být legrace, přátelé Heleně nabízeli své služby, například prostory pro svatební hostinu, auto, dokonce kočáry s koňmi, ptali se, jaký si přeje svatební dar a podobně. Chvíli celý ten cirkus probíhal, pak Helena všem laskavým a zainteresovaným poslala dopis, že se svatba ruší a myslela, že tím udělala za touto záležitostí definitivní tečku.
Ale nestalo se. I jedenadvacet let po její smrti se fotka tu a tam někde objeví spolu s dojemným textem, jak krásná to mohla být svatba. Ano, mohla, ale je to jenom legenda a já k ní významně přispěla.
A jestli se vám tenhle článek nechce číst, můžete si ho na této adrese poslechnout:
