Článek
Průzkum jsem si sice nedělala, ale vsadím se, že se takřka nenajde člověk, který by něčemu nebo někomu nefandil. Patří to k životu, někdy jde o epizodu, třeba pubertální, ale většinou jde o lásku celoživotní, nejtrvalejší a nejvášnivější.
Vzplanout můžeme k umělci, herci nebo zpěvákovi, můžeme fandit politikům, sportovcům, samozřejmě především sportovním klubům. V naší rodině se odjakživa fandilo Spartě, určitě od jejího založení, nepamatuji, že by někdo fandil někomu jinému. A je jasné, že všechny dívky v rodině si nutně musely vzít sparťana a kluci zase udělali sparťanky ze svých dívek.
Osud mě trvale umístil do pražské čtvrti, kde je fotbalový stadion Sparty spolu s obchodem, kde se prodává vše, co pravověrný sparťan k životu potřebuje. A tak jsem nikde jinde dárky k různým výročím a Vánocům nenakupovala a nebylo v naší rodině nikoho, kdo by nespal v rudém povlečení se znakem Sparty, samozřejmostí byly a jsou sparťanské ručníky, osušky, hrnky, sklenice na všechny druhy nápojů, zapalovače – ano, v naší rodině se vždy kouřilo – hodinky, nástěnné hodiny, pochopitelně trička, mikiny a další oděvní součásti. A že batolata měla sparťanské dupačky, to je snad jasné.
Před lety, konkrétně to bylo v roce 2005, Sparta prohrála na svém domovském hřišti s Baníkem Ostrava, inkasovala dva góly a nedala ani jeden. Byla jsem na stadionu se svým bratrem, byli jsme rozladění, ale zároveň nám vadilo, jak kolegové fanoušci dštili oheň a síru na trenéra Jaroslava Hřebíka, kterého jsme ale my dva měli rádi, protože byl z Benešova, kde naše rodina dlouho žila a já se tam i narodila.
Bratr sedl do auta, které měl zaparkované v jedné boční ulici, já se doploužila domů a hned šla vyvenčit našeho labradora, abych s ním ten smutek rozchodila. Courali jsme se naší ulicí a sledovali rozjařené baníkovce, kteří se valili směrem k nádraží se zpěvem a řevem. A pak se náš soucitný labrador zastavil u schoulené postavy sedící na parapetu okna jednoho přízemního bytu.
„Stalo se vám něco?“ zeptala jsem se.
„Jo, Sparta prohrála.“
„To nevadí,“ nasadila jsem optimistický tón, „titul mít stejně budeme.“
„Vy jste sparťanka?“ zeptal se překvapeně.
„Jasně, to přece vidíte,“ sdělila jsem mu nelogicky, ale on byl viditelně rád, že našel spřízněnou duši. Chvíli jsme o Spartě diskutovali, ujistili se, že hraje dobře, jen s tou koncovkou musí něco udělat, a když jsme se loučili, tak mě kolega sparťan požádal o kontakt, že prý po něm budu dědit.
Od té doby uběhlo dvacet let a zatím jsem nedědila. Možná to bude tím, že jsem mu na sebe kontakt nedala. A víte, proč? Protože jeden baníkovec skočil na střechu mého
auta a v té chvíli už jsem měla jiné starosti.
Jestli vás téma fanoušků a fanynek zajímá, poslechněte si naše vyprávění s Kristinkou Vochočovou, kde si o tom povídáme.
