Článek
Že zpívala skvěle, o tom asi diskutovat nemusíme, že byla originální, to je také nesporné. Přišla na svět, aby zpívala, a s tím, co se děje kolem ní, si moc starostí nedělala. Osud mi některé lidi přivedl do života a znala jsem se s nimi léta. Věra Bílá k těmto mně blízkým lidem patřila.
Znala jsem ji od dětství. Můj nejstarší bratr si vzal dívku z Rokycan a usadil se tam. Brzy jsem se stala tetou, a protože mi bylo asi deset let, byla jsem na to nesmírně pyšná a strašně ráda jsem do Rokycan jezdila. Občas mi švagrová s bratrem svěřili kočárek s malou neteří, já projížděla Rokycany křížem krážem a Věru Bílou jsem nemohla minout. Jejím oblíbeným místem bylo takřka celý život náměstí, které je poměrně rozsáhlé a pro ni to byl střed světa.
Věra byla už jako dítě úplně stejná, jaká byla v dospělosti, klidná, pohybovala se rozvážně, nerozčilovala se, nehysterčila. Nemám v hlavě ani jeden konflikt, který bych s ní někdy měla.
Nezměnila se ani v dospělosti. To už jsme se vídaly málokdy, ale když jsem pak začala pracovat jako novinářka, občas jsem ji vyhledala, abych s ní udělala rozhovor. Stala se z ni hvězda, což určitě každý ví, objevovala se v televizi, koncertovala, jezdila do zahraničí a občas šokovala, když třeba dala přednost cestě na slovenskou svatbu před koncertem ve slavné americké síni Carnegie Hall.
Ptala jsem se jí na to, ale pro ni to nebyl žádný problém, neměla pocit, že by o něco přišla. Lakonicky mi sdělila, že dlouhé cesty v letadle nejsou žádná zábava a svět zase není tak okouzlující, aby kvůli němu cestovatelské utrpení podstupovala. „Stejně je to v Rokycanech nejlepší,“ dodala obvykle.
Časem jsme spolu napsaly knížku Nahoru a zase dolů, podílela jsem se i na její televizní 13. komnatě.
Fakt jsem ji měl ráda a svým způsobem mě uklidňovala. Vůbec nelitovala, že většinu svých velkých honorářů prohrála v automatech, brala to jako zábavu, několikrát mi říkala, že když není v Rokycanech kino, tak se chodí bavit právě k automatům a peníze jsou od toho, aby se utrácely.
Netrápilo ji, co je pravda a co je lež, moc to nerozlišovala. Například mi ke kávě dala zjevně kupované tvarohové šátečky a tvrdila, že je pekla podle receptu své maminky. Bylo mi to jedno a ani by mě nenapadlo něco namítnout. Ostatně, dělám to také, proč ne, když to nikomu neubližuje.
Fascinovalo mě, jak ji nezajímá politika. Když jsme psaly knížku, došlo i na to. Jí bylo úplně jedno, kdo je prezident, nestarala se o politické strany, nezajímaly ji politické debaty a spory. „Oda sa jekh – to je jedno,“ řekla pokaždé. Když jsem se jí ptala, jak je možné, že ji politika nezajímá, tak mi naopak otázku položila ona: „A proč by mě měla zajímat? Copak politici umějí něco, bez čeho bych se neobešla?“
Dodnes o té její otázce přemýšlím a odpovědí si nejsem jistá. Ovšem jistá jsem si tím, že Věra Bílá mi obohatila život, často si pouštím její písničky a vzpomínám na ni ráda. Za pár dní to bude sedm let, co odešla, ale její písničky jsou naštěstí zaznamenané. Pusťte si některou a zavřete oči. Ale ne kvůli tomu, abyste ji neviděli, jen tu hudbu a její hlas intenzivněji vstřebáte. A mimochodem, ona se sobě líbila.
Jestli vás zajímá, jak jsme na ni s kamarádkou Kristinkou Vochočovou vzpomínaly, tak si poslechněte naše video.
