Článek
Avšak ta prastará rtěnka se nezachovala, jen víme, že už tehdy chtěli lidé, a ženy zejména, být hezčí, než je stvořila příroda, a tak tomu pomáhali.
Každopádně se každá generace zabývala svým zevnějškem, kdekdo se chtěl zkrášlovat a kosmetika se tudíž stala něčím, bez čeho se málokdo obejde. Rtěnka je jedním z pěšáků v té obrovské zkrášlovací armádě a asi neexistuje člověk, který by s ní neměl žádnou zkušenost.
Rtěnky v té podobě, v jaké je známe dnes, se objevily v roce 1883 na světové výstavě v Amsterdamu a byly vyrobeny z jeleního loje, vosku, červeného barviva, bergamotového a mandlového oleje.
A každý z nás má určitě i svoji vlastní rtěnkovou historii. Vzpomínám si, jak jsem už jako malá brala máminu rtěnku a snažila se namalovat, pozvěji jsem asi přiváděla k šílenství svoji švagrovou, manželku mého nejstaršího bratra, k nimž jsem jezdívala v létě na prázdniny. Švagrová mívala v koupelně bohatý rtěnkový výběr a já neodolala, každý večer jsem se před zrcadlem všemi rtěnkami postupně namalovala, pak to pochopitelně smyla, aby nikdo nic nepoznal, a švagrová jen žasla, jak rychle její rtěnky ubývají.
Ale od doby, kdy jsem vyslechla jeden příběh, beru rtěnku do ruky s jakousi úctou. Léta jsem se kamarádila s překladatelkou a hlavně spisovatelkou, která napsala spousty detektivek, novel i románů a svého času přispívala do časopisu, v němž jsem pracovala. Přátelily jsme se, často jsme se navštěvovaly, ještě častěji si telefonovaly a pochopitelně přišla řeč i na naše dětství.
Věděla jsem, že přežila jako holčička blokádu Leningradu, o tom se tu a tam zmínila a také o tom psala, ale jen jednou mi vyprávěla, čemu za to vděčí.
Její maminka prý byla velká parádnice a měla doma zásobu kosmetiky, zejména rtěnek. Když přišel blokádní hlad, k malým pořídělům chleba dávala svým dvěma malým dcerkám rtěnky. Pokaždé prostřela sváteční porcelán, místo čaje rozlila do hrnků horkou vodu, rozkrojila rtěnku a každá z holčiček dostala půlku. A obě její dcery přežily a odešly z tohoto světa v úctyhodném věku. „Byl to tuk, a ten nás zachránil,“ vysvětlila mi kamarádka a já dlouho nebyla schopna slova.
O tom, jak o sebe pečovaly umělkyně, s nimiž mě svedl při mé novinářské práci osud, jsme si povídaly s Kristinkou Vochočovou, která si se mnou občas přijde zavzpomínat. Jestli vás to zajímá, můžete si pustit připojené video.
