Článek
Občas vyrazím na besedu, někdy sama, to když vyprávím o některých ze svých knih, občas s někým slavným, kterého vyzpovídávám. Mám takové cesty ráda, bývají to příjemná setkání s milými lidmi a občas mám dokonce euforickou radost a říkám si, že lidé jsou skvělí a svět je krásný.
Nedávno jsem také jeden z takových večerů absolvovala, atmosféra skvělá, lidé se bavili a dva umělci, jimž jsem kladla otázky, byli okouzlující. Opět se dostavilo euforické rozpoložení, které jsem si přivezla až domů. Akce se konala zhruba dvě hodiny jízdy od mého bydliště, takže doma jsem byla kolem půlnoci a nevím, proč mě napadlo ještě si otevřít počítač a podívat se, co nového se stalo ve světě. Jelikož vždy očekávám jenom dobré zprávy, raději jsem události dne jen prolítla, moc dobrých tam nebylo, přešla jsem do své internetové pošty a posléze na sociální sítě. Mám účet na několika médiích, vím, čemu a komu se vyhnout, takže jsem šla jen po osvědčených virtuálních cestách.
Zaregistrovala jsem, že na Messengeru mám několik zpráv od kohosi, s kým nejsem v přátelském vztahu, předpokládala jsem tudíž, že se někdo nový se mnou chce kamarádit. Ale nebylo tomu tak. Jedna návštěvnice onoho večera, který mně dodal výraznou dávku životní radosti, byla opačného názoru a v těch několika příspěvcích se rozčilovala, že vtip, kterým k zábavě přispěl jeden z umělců, jí připadal oplzlý, nevkusný a natolik pobuřující, že u ní kvůli tomu došlo k psychické újmě. A to prý nemluví o finanční ztrátě.
Přemýšlela jsem, o jaký vtip šlo, protože jich tam zase tolik nezaznělo, tak jsem se jí na to pošetile zeptala. To ale spustilo vodopád dalších ostrých slov na adresu onoho umělce, schytala jsem to i já, neboť jsem se na začátku představení údajně hrozně divila a vynadala lidem, že přišli, i když je venku hezky. Pravdou je, že jsem něco takového řekla, ale bylo to ocenění diváků, nikoliv jejich pokárání.
Ani nevím, proč jsem v konverzaci pokračovala, asi to způsobila pozdní noční hodina, přečetla jsem si toho ještě hodně, hlavně opakované nářky nad vyhozenými penězi za vstupné. Když už mě to přestalo bavit, tak jsem osobě s ženským jménem sdělila, že jí ze svého vstupné vrátím, abych jí to prožité utrpení zmírnila. A ona mi obratem poslala číslo svého účtu a přesnou částku, kterou za vstupenku zaplatila.
Co myslíte, že jsem udělala? Ano, peníze jsem jí hned poslala. Předpokládala jsem, že mi už dá pokoj a předpokládala jsem správně. Jakmile k ní peníze dorazily, a trvalo to asi tři vteřiny, zmlkla a mlčí stále. Nemusíte mi psát, že jsem blázen, také vím, že všechno na světě se reklamovat nedá. Boty, oblečení nebo lednička ano, ale zážitky nikoliv. Možná je tohle jedna z mála úspěšných reklamací kulturního zážitku, ale mně nevadí, že jsem si na likvidátora zahrála. Opakovat to nebudu, nemusí to na mě nikdo další zkoušet, ale fakt mě zajímalo, jak to zafunguje.
Sama jsem měla mnohokrát pocit, že se mnou život nenaložil nejvlídněji, a že by mi to měl nějak vynahradit. Nikdy se tak nestalo, tak jsem tu neoprávněnou satisfakci dopřála alespoň někomu sama. I když ho neznám a nikdy ani nepoznám.
A víte, jaká anekdota se stala tou rozbuškou? Tak poslouchejte: Přijde chlap do hospody a všem objedná rundu.
„Co slavíš?“ ptají se štamgasti.
„Svatbu.“
„A kdo se u vás žení?“
„Pánbůh si vzal tchyni.“
