Článek
Jen pamětníci si dnes vzpomenou na dobu, kdy bylo na ulicích tak bezpečno, že děti, sotva trochu rozumu pobraly, mohly chodit samotné nejen ven, ale třeba i do kina.
Tenkrát se promítalo pro děti v neděli dopoledne, lístek stál dvě koruny, avšak na to už ruku do ohně nedám, mohla to být jen jedna koruna. Ale na tom nezáleží. Podstatné je, že tehdy, na konci roku, mi rodiče dali peníze na lístek a já mohla jit do kina. Právě jsem oslavila sedmé narozeniny a to kino bylo něco jako dárek.
A já v tom kině zažila zázrak. Pohádka Princezna se zlatou hvězdou se mi strašně líbila, možná proto, že jsem byla poprvé sama v kině, ale také určitě kvůli tomu krásnému princi. Tenkrát jsem nemyslela na to, že je to „jenom“ film, a že nejde o opravdového prince, ale o herce. Princ Radovan mě prostě okouzlil.
Když jsem přišla druhý den ze školky, vlastně ze školy, protože když to počítám, tak jsem už chodila do první třídy, seděl u nás v kuchyni princ Radovan a moje máma mu zrovna vařila kafe. To byl tak silný zážitek, že jsem na něj nikdy nezapomněla, a i když se nic podstatného nestalo, ten pocit jakési posvátnosti v sobě mám dodnes. Princ Radovan se na mě usmál, zeptal se, jak se jmenuji, já nebyla schopna slova, a tak mě máma strčila do dětského pokoje. Pak přišel domů táta a princ Radovan si s ním domlouval odložení vojenského cvičení. Táta byl totiž voják a vojenská cvičení a podobné věci měl na starosti.
Prince Radovana už jsem neviděla, jen slyšela jeho hlas a za chvíli mě táta vezl do nemocnice, protože jsem dostala horečku. Prý jsem byla úplně rudá a rodiče měli strach, že jsem dostala nějaký záchvat. V nemocnici nic neshledali, tátovi řekli, ať mi dají studený zábal a já to přežila.
Po mnoha a mnoha letech už jsem pochopitelně věděla, kdo je Josef Zíma, a že princ Radovan byla jedna z jeho prvních filmových rolí, znala jsem jména ostatních herců, začala jsem pracovat jako novinářka a samozřejmě, že jeden z prvních rozhovorů jsem udělala s princem Radovanem. Chtěla jsem ho pobavit tou dávnou historkou, ale on to vzal vážně a dokonce se mi omluvil.
Během dlouhých let jsem se s ním potkala mnohokrát, jeden čas časopis, kde jsem pracovala, byl partnerem dechovkové hitparády v rozhlase, a tehdy jsem ho vídala velmi často, neboť v těch dobách se z něj stal král české dechovky. Ty důvody, proč se vydal tímto směrem, jsou poměrně známé a není třeba se o nich rozepisovat.
Naposledy jsem se s princem Radovanem potkala krátce před jeho smrtí v televizním pořadu Tomáše Magnuska. Už seděl v invalidním křesle, ale pořád to byl usměvavý princ Radovan, do kterého jsem se zamilovala v době, kdy jsem ještě netušila, že něco takového, jako je láska, existuje.
Princezna se zlatou hvězdou je pořád můj nejoblíbenější film, který mám v počítači, a když je mi nejhůř, pustím si ho. Viděla jsem ho bezpočtukrát a také kvůli němu se každý rok těším na Vánoce, zatím se nestalo, že by se nepromítal. Těším se i letos, a i když Josef Zíma tady už není, princ Radovan žije stále. Je nesmrtelný.
A jestli se vám tahle moje vzpomínka nechce číst, můžete si ji poslechnout na videu mojí kamarádky Kristinky Vochočové, jejíž Kancelář pravdy ráda navštěvuji.
