Článek
Bytů je v naší zemi nedostatek, podnájmy jsou drahé, byty takřka nedostupné, na hypotéku nedosáhne každý. To není žádné tajemství a zrovna tak není tajemstvím, že potomci hledí s nadějí na své rodinné seniory, po nichž budou jednou dědit. Pokud čekají v klidu a míru, je všechno v pořádku, ale ne každý je trpělivý.
Můj, dá se říci celoživotní, kamarád by o tom mohl vyprávět. Ale bohužel už to nikomu neřekne, protože z tohoto světa nečekaně odešel a nechci si ani představit, jak mu u toho bylo. Kamarád byl věčný optimista, skvělý společník a navíc uměl vydělat slušné peníze. Vždy s ním byla legrace, rád pořádal večírky a lidem s ním bylo dobře. Zcela jistě s ním bylo dobře i jeho jediné dceři, kterou s manželkou vychovával s láskou.
Možná to bylo tím, že dceři rodiče nic nikdy neodepřeli a možná ji ani nenaučili té trpělivosti, která by měla v mezilidských vztazích panovat. Dcera dospěla, provdala se, narodily se jí děti, ty také vyrostly a pak jeden z jejích potomků usoudil, že by bylo fajn, kdyby na něj děda přepsal svůj byt. On to udělal, už byl léta vdovec, nikoho jiného kromě rodiny dcery neměl a ani ho nenapadlo, že se měl mít na pozoru.
A tak musel být v šoku, když se jednoho dne do svého bytu nedostal, protože byl vyměněný zámek a jeho věci byly převezeny do nedalekého domova důchodců, kde mu byla vydělena jedna místnost. Přestěhoval se tam, ale dlouho nepobyl. Nevím, nikdy se mi nesvěřil, ale vsadila bych se, že ho přemohl smutek, zklamání a hlavně bolest nad tou zradou nejbližších.
Nechci moralizovat a mluvit oněm potomkům do duše, jednak už je to zbytečné a jednak oni jistě mají své argumenty, jimiž si tento svůj krok odůvodní. Dokonce ani nevidím tu hlavní chybu na jejich straně. Kamarád si to zavinil sám, neměl se vzdávat bytu ještě za svého aktivního života, vždyť stejně jiného dědice, než dceru, neměl a jednou by se kýženého bytu dočkala.
Jeho příběh uvádím jako ponaučení. Každý je sám odpovědný za svůj život a k čemu jsme se my senioři dopracovali, to si máme plným právem užít. Nesnažili jsme se přece proto, abychom nashromáždili co největší dědictví. Každý den by měl být hezký a zároveň bychom se měli těšit na každé nové ráno. Samozřejmě jsou tací, co mají největší radost z narůstající částky na kontě, ale budiž. Ani o to konto by se neměli nechat za svého života připravit. Každý věk má své radosti, tedy i doba seniorská, a nejdůležitější ze všeho jsou zážitky a o ty bychom se neměli nechat nikdy připravit.
Tak si užívejme to, k čemu jsme se dopracovali, a až potomci přijdou s nápadem, že by bylo dobré náš byt, dům, pozemky, chatu a já nevím, co ještě, na ně přepsat, vzpomeňme si na mého kamaráda. Na mého laskavého kamaráda, který příliš důvěřoval.
