Článek
Pořád jsem to odkládala, pořád si říkala, že až to přijde, bude to jakási tečka, uzavření jedné kapitoly. Čtyřicet dva let v práci, bez přerušení, bez přestávek, s pár dny dovolené a několika týdny nemocenské, když už opravdu nebylo zbytí. Poctivých, odmakanejch let. A tak jsem si říkala, že teď, když už konečně můžu zpomalit, bude to snad trochu zasloužené.
Když jsem ten papír rozložila, četla jsem ho dvakrát. Třikrát. Pak jsem si vzala brýle, rozsvítila lampu a zkontrolovala, jestli to není nějaká chybně adresovaná zásilka. Ale nebyla. Bylo tam moje jméno, moje rodné číslo, všechno sedělo. Jen ta částka ne. Devět tisíc čtyři sta sedmdesát korun. A pár haléřů. Jako by si ze mě někdo dělal legraci. Zavřela jsem oči a jen seděla. Beze slova. V duchu mi běželo hlavou všechno, co jsem prožila, všechny ty směny, všechny ty víkendy, noční, státní svátky, léta bez volna, když si ostatní balili kufry a jeli k moři.
Začala jsem pracovat hned po škole. Tehdy se neřešily vysoké školy, každý byl rád, že má místo. Nastoupila jsem do fabriky, kde jsem stála u pásu. Osm hodin na nohách, někdy víc. Bylo to tvrdý, ale držela jsem se. Když se podnik zavřel, šla jsem dělat uklízečku. Pak do kuchyně ve školní jídelně. Pak jsem na chvíli pomáhala v nemocnici, v prádelně. Dělala jsem všechno, co bylo potřeba. Nikdy jsem se nestyděla za práci. Jen jsem chtěla být užitečná. A taky přežít. Vyplatit složenky. Nakoupit jídlo. Dát dětem co potřebují.
Když byly děti malé, bývala jsem večer vyřízená. Pamatuju si, jak jsem si sedla na gauč a už se nezvedla. Usnula jsem v pracovním oblečení, s mokrou hlavou, s hrnkem čaje, který jsem si už nestačila ani vypít. A přesto jsem ráno vstala a šla znovu. Protože tak to bylo. Protože mi to nikdo neulehčil. Protože jsme se naučili makat a neptat se, jestli je to fér.
A teď mám být vděčná za částku, která nestačí ani na základní výdaje? Nájem, léky, potraviny, poplatky… Dala jsem si všechno dohromady a zjistila, že bych se vlastně měla omluvit, že jsem se dožila důchodu. Že zatěžuju systém. Že už nejsem produktivní. Ale jak si mám připadat důstojně, když mi stát vzkazuje, že po čtyřech desetiletích práce mám nárok tak akorát na přežívání?
Když jsem se z toho šoku trochu vzpamatovala, začala jsem obvolávat. Zkoušela jsem zjistit, jestli se někde nestala chyba. Jestli něco nezapomněli započítat. Ale ne. Prý je to správně. Prý jsem měla roky s nízkým výdělkem. Prý jsem si měla víc spořit. A kde, prosím pěkně? Když mi po zaplacení nájmu zbylo sotva na jídlo? Když se zvedaly ceny a já počítala každou korunu? Když děti potřebovaly oblečení, sešity, svačiny, a já šla vždycky až poslední?
Prý jsem si měla včas zjistit, jaký bude výměr. Jako kdyby mi to tehdy někdo vysvětlil. Jako kdyby měl někdo chuť po dvanáctihodinové směně ještě běžet na úřad. Vždycky jsem věřila, že když poctivě pracuju, když platím všechno, co mi na výplatní pásce strhnou, systém se o mě jednou postará. Nečekala jsem luxus, ale aspoň základní jistotu. Teď se bojím. Každý měsíc znovu. Co se pokazí, co mi zdraží, co přijde navíc.
Někdy si připadám, jako bych celý život běžela maraton, a když jsem konečně doběhla do cíle, nikdo tam nebyl. Jen prázdná čára a papírek s tímhle směšným výměrem. Občas mi někdo řekne, že mám být ráda, že vůbec něco mám. Že jiní jsou na tom hůř. Ano, možná. Ale od kdy je tohle měřítko? Od kdy je cílem přežít, ne žít?
Dnes se všechno měří podle výkonu, ale kdo měřil ty moje? Kolik kilo prádla jsem přetahala? Kolik schodů vytřela? Kolik hodin jsem stála na nohou? Kolik dětí jsem nasytla v jídelně? Nikdo to nespočítal. Ale výměr se spočítal rychle. A z něj se nedá žít.
Nechci litovat. Chci, aby si někdo všiml. Aby někdo pochopil, že důchod není odměna za pohodlný život, ale za dřinu. Že každý člověk, který celý život makal, by měl mít klid. Měl by mít na léky, na jídlo, na střechu nad hlavou. Měl by si občas dovolit kávu v cukrárně nebo lístek do divadla. Neměl by si každý večer psát, co může jíst zítra.
Po 42 letech práce mi přišel výměr důchodu. Myslela jsem, že je to omyl. Ale ne, byl to výsledek. Výsledek systému, který mě nezná. Ale já vím, co jsem zažila. A vím, že si zasloužím víc, než jen přežívat.
