Článek
Byla to taková naše odměna – za náročné období v práci, za zvládnuté rodinné starosti, za to, že jsme pořád spolu. Jenže hned první den se něco zvrtlo. A i když jsem si to zpočátku nechtěl připustit, žena se mi začala vyhýbat. Ne okatě, ne tak, aby to bylo úplně do očí bijící, ale tak nějak… nenápadně.
Začalo to už ráno u snídaně. Většinou sedáváme naproti sobě, tentokrát si sedla bokem a víc koukala z okna než na mě. Když jsem jí něco vyprávěl, přikyvovala, ale oči jí ujížděly jinam. Připisoval jsem to únavě z cesty, přece jenom jsme letěli v noci a moc jsme se nevyspali. Říkal jsem si – dobře, nech ji trochu být, naladí se, až vyrazíme do města. Jenže nenaladila.
Všude bylo krásně. Slunce svítilo, fontány zurčely, Italové vypadali, že nemají jediný problém na světě. Ale já měl pocit, že ten můj problém chodí vedle mě a mlčí. Chtěl jsem si ji vzít za ruku, ale vždycky zrovna měla něco v ruce – kávu, telefon, leták. Nebo najednou zabočila k výloze a tvářila se, že nic. Nedokázal jsem si to vysvětlit. Nepohádali jsme se, neřekli jsme si nic zlého, nedošlo k žádné výměně názorů. A přesto jsem měl celý den pocit, že je myšlenkami úplně jinde.
Nejvíc mě to zarazilo u Fontány di Trevi. Vytáhl jsem minci a navrhl, že si něco přejeme – jako zamilovaní turisté. Ona se usmála, ale spíš jen koutky úst. Hodila minci a hned se otočila zády. Ani se mě nedotkla. Dřív by se ke mně přitiskla, možná by si se mnou udělala selfie, něco by žertem řekla. Tentokrát jen mlčky odešla pár kroků dál a začala listovat mapkou. A já tam stál, připadal si jako cizinec – ne v Římě, ale vedle vlastní ženy.
Celé odpoledne se neslo v podobném duchu. Když jsem navrhl oběd, řekla, že nemá hlad. Když jsem řekl, že bych se šel projít do parku, odpověděla, že ji bolí nohy. Byl jsem jako páté kolo u vozu – neviditelný společník, který je sice fyzicky přítomen, ale nikdo s ním nepočítá. Přemýšlel jsem, jestli jsem něco řekl, udělal, zapomněl. Ale nic mi nevybavilo. A jak čas plynul, nervozita ve mně narůstala.
Večer jsme se vrátili na hotel. Už cestou zpět mlčela téměř úplně. Seděla v autobuse u okna a koukala ven. Neodvážil jsem se nic říct. Měl jsem obavu, že mi řekne něco, co nechci slyšet. Nebo že jen pokrčí rameny a řekne, že se jí nic nechce. Takový ten typ mlčení, kdy slova nejsou potřeba, protože ticho říká všechno.
Na pokoji se převlékla a řekla, že si půjde na chvíli lehnout. Nabídl jsem, že si můžeme dát víno, co jsme koupili po cestě. Jen zavrtěla hlavou. Tak jsem otevřel láhev sám, sedl si na balkon a snažil se uklidnit. Bylo mi smutno. Čekal jsem romantiku, a zatím jsem si připadal jako člověk, kterého někdo zapomněl ve špatném filmu. Seděl jsem tam asi hodinu. Pak jsem se vrátil dovnitř, chtěl jsem jí říct, že mě to trápí. Že nechápu, co se děje. Že bych rád věděl, jestli je to mnou, nebo něčím jiným.
Jenže když jsem přišel k posteli, nebyla tam. Nechala mi jen lístek. Napsala na něj, že potřebuje čas sama pro sebe. Že si uvědomila, že náš vztah poslední měsíce nefunguje. A že chtěla být fér a říct mi to až po dovolené, ale nedokázala to vydržet. A tak odešla – sama do města, prý do jiného hotelu. Nechtěla dramatickou scénu, nechtěla mi ublížit víc, než už musela. Cítil jsem se, jako by mi někdo vyrazil dech.
Sedl jsem si zpátky na postel, lístek v ruce. Řím venku dál svítil, lidé se smáli a město žilo. A mně se právě zhroutil svět. Nikdy bych nevěřil, že to poznám takhle – že se mi bude moje vlastní žena vyhýbat celý den. A že to nebude náhoda, ale rozloučení. Takové, které si jeden pamatuje navždy.
