Článek
Chtěli jsme si dopřát něco výjimečného. Já s manželem jsme byli natěšení, děti taky – zvlášť náš pětiletý syn, který se těšil, že si „dá jídlo jako dospělák“.
Zpočátku vše probíhalo poměrně důstojně. Usadili nás ke krásně prostřenému stolu, syn si radostně objednal „masíčko s těma kuličkama“, jak popsal pokrm, který podle obrázku vypadal jako řízek s kroketami. Číšník se usmál a s obdivuhodným klidem jeho objednávku zapsal.
Když jídlo dorazilo, bylo to opravdu něco. Na talíři dokonale naaranžovaný kousek masa, doplněný zlatavými kroketami a šťavnatou omáčkou. Všichni jsme obdivovali, jak krásně to vypadá – až na našeho syna, který si v tu chvíli přitáhl talíř blíž, naklonil hlavu a s naprostým nadšením prohlásil:
„To jsou krásné bobky od králíka!“ Řekl to nahlas. HODNĚ nahlas. Tak, že se otočila servírka, dvě dámy u vedlejšího stolu se začaly dusit smíchem a jeden pán, který právě nabíral sousto, na chvíli ztuhl s vidličkou ve vzduchu. My dva s manželem jsme ztuhli taky. Ale náš syn to myslel úplně upřímně – byl okouzlen těmi malými, pravidelnými kroketkami, které mu připomněly něco z přírody. Nic víc, nic míň.
V ten moment jsme měli dvě možnosti – začít se omlouvat a rudnout studem, nebo to prostě přijmout. Zvolili jsme to druhé. Usmáli jsme se a řekli: „No vidíš, tak si je hezky sněz, ať králík nemusí uklízet.“ A atmosféra se okamžitě uvolnila. Lidé kolem se usmáli, číšník se zasmál a servírka nám dokonce donesla dezert pro syna zdarma. Prý za nejvtipnější komentář dne.
Celý zbytek oběda proběhl v klidu, s kroketami snězenými do posledního „bobku“. A my si odnesli nejen dobrý pocit z jídla, ale i krásnou historku, kterou budeme vyprávět ještě dlouho. Protože někdy, když si člověk myslí, že si konečně užije něco dospělého a „důstojného“, přijde pětileté dítě a připomene mu, že život je mnohem barevnější – a že i luxusní krokety můžou být pro někoho umělecké dílo… nebo králičí bobky.
A to je vlastně na rodičovství to nejkrásnější.
