Článek
Já to poznala na vlastní kůži – v drogerii, mezi regály s toaletním papírem, kde můj tříletý syn rozjel svůj koncert. Doma máme jedno pravidlo, které se mi zatím nedaří prosadit: že když je maminka v koupelně, má chvíli klid. A ideálně i soukromí. Jenže vysvětlujte to tříletému zvědavci, který miluje dveře na kliku, zvuky tekoucí vody a objevování toho, co přesně se děje na toaletě. Takže už nějakou dobu ví, že když maminka jde na záchod, není to jen tak.
Nedávno vešel, když jsem zrovna opravdu chtěla být sama, a se zájmem si všechno prohlédl. Pak jen vážně pronesl: „Maminka čůrá i kaká!“ V tu chvíli jsem doufala, že na to zapomene stejně rychle, jako když po mně chtěl, abych mu koupila růžovou kočku do vany. Jenže jsem podcenila dětskou paměť a touhu sdílet informace.
O pár dní později jsme šli nakoupit. Držel mě za ruku, všechno probíhalo v klidu – až do momentu, kdy jsme přišli do oddělení s hygienickými potřebami. Malý se zarazil, rozhlédl se po lidech a s upřímnou radostí vykřikl: „Maminka tady čůrá! A taky kaká! Hodně!“
Zůstala jsem stát jako opařená. Paní vedle mě se dusila smíchem, starší pán se zatvářil pobaveně a já se pokusila situaci zachránit. Jenže syn měl potřebu dodat ještě něco: „A pak to spláchne. Udělá to FŮŮŮŮ!“
Nevěděla jsem, kam se podít. Dala jsem do košíku první balení toaletního papíru, které mi přišlo pod ruku, a doufala, že odvede pozornost. Ale můj tříletý komentátor měl jasno. „Tenhle máme doma! S tím maminka taky čůrá!“ V tu chvíli už jsem se smála i já. Protože co jiného zbývá? Děti jsou upřímné. Řeknou všechno, co si myslí, a vůbec je nezajímá, kdo to slyší. A tak jsem si místo hanby odnesla domů historku, kterou budu vyprávět ještě hodně dlouho.
Když jsem to večer vyprávěla manželovi, smál se ještě víc než já. A dodal, že jsem si to svým tajnůstkařením v koupelně vlastně zasloužila. Prý příště můžu malého radši pozvat, aby dělal reportáž rovnou naživo. A víte co? Věřím, že by to zvládl. Bez přípravy. S detaily. A na plnou pusu.
