Článek
Ten den jel jejich trolejbus z města do Slatiny strašně dlouho, mnohem déle, než odpovídalo obyčejnému pátečnímu odpoledni. Spěchal ze školy domů, ale v kolonách trčeli dvě hodiny. Co se děje? Proč tak dlouho stojí? Byl pátek 16. června roku 1989 odpoledne, vedro a za nedlouho měli mít sraz se základkou. Organizoval ho, tak to ví přesně. Srdečně zve Pepa Machů, vem si s sebou hodně prachů, v pět tam mezi odpadky, najdeš děcka z základky. Chodil do druhého ročníku na gympl na Křenové, známky byly uzavřený, takže se už těšili na léto a na prázdniny. Kolik nás na sraz asi dojde, říkal si v duchu, když stál na jedné noze v přeplněném trolejbuse a ten se šoural krokem pár metrů, pak zastavil, deset minut stál na místě a pak se zase krokem rozjel dopředu. Přemýšlel, jak to udělá, aby byl na slezině první. Měli ji mít na lavičkách mezi druhým a třetím rybníkem v Mariánském údolí v Brně Líšni. Říkal si, že ještě nakoupí nějaká piva a nealko a křupky a vezme je tam v batohu s sebou, pro jistotu, kdyby U Mušky neměli otevřeno. Tím, že jeli tak pomalu mu ale řidič komplikoval situaci. Do srazu zbývala hodina. Stihne ho vůbec i bez nákupu? Trolejbus se krokem posunul o deset metrů vpřed. A pak ho uviděl. Šourali se kolem oranžového popelářského auta nahoře na Olomoucké a pod tím autem leželo lidské tělo. Na nohou měl červeno černé jezdecké boty a vedle se válela černá zdeformovaná helma.
Sportovní disciplína nazývaná trap se česky řekne střelba na pohyblivý terč. Jedná se o zvláštní střeleckou soutěž, kdy střelec vybavený dvouhlavňovou brokovou puškou strefuje holuby. V minulosti se jednalo o živé holuby, ale dnes jsou nahrazeni barevnými kotoučky. Za platný zásah terče je považován takový zásah, kdy z terče odlétne zrakem rozhodčího viditelný úlomek. Na každý terč je možno vystřelit dvě rány. V závodě mužů se střílí celkem 125 terčů. Máme tři olympijské vítěze - Petra Hrdličku, který vyhrál v roce 1992 v Barceloně, Davida Kosteleckého z Pekingu v roce 2008 a posledního z Tokia 2020 Jiřího Liptáka, když si z finále olympiády se stříbrným Davidem Kosteleckým udělali okresní přebor, protože jsou sousedi z vedlejší dědiny a Petr Hrdlička je oba v Brně trénoval.
Brokový střelec Miloslav Bednařík, kterému kamarádi neřekli jinak než Béďa, byl dvojnásobným mistrem světa v trapu a první zlato získal ve dvaceti letech v Itálii a další rok v Německu ho obhájil, což byl do té doby světový unikát. Pak ještě stihl přidat stříbro v osmaosmdesátém z olympiády v Soulu. Odměnil se tím, že si koupil novou Suzuki 1100, silnější, než měl předtím šestistovku Hondu. Tu už dřív prodal, protože se na ní málem několikrát vysekal. Byl talent od pánaboha, střelec, který se rodí jednou za dvacet čtyři let, sice trošku při těle, fyzické tréninky ho příliš nebavily a na soustředěních na běžkách býval poslední. Velký pohodář, Hanák z Olomouce, který se přestěhoval do Brna a nepokazil žádnou srandu. Jeho druhou vášní hned po střelbě, byly rychlé motocykly. Jednu dobu držel rekord mezi amatéry na okruhu v Brně, kde dosahoval časů, blížícím se závoďákům. Možná, že kdyby nebyl střelec, tak by se stal závodníkem na motorce, ale to by musel zhubnout, u střelby Béďovi jeho nadváha tolik nevadila. Byl velmi oblíbený mezi mladými střelci, protože uměl dělat šou. Když měl náskok oproti ostatním soupeřům na menších závodech, tak se před posledními ranami podíval na trenéra, ten kývl hlavou a poslední terče trefoval od pasu. Diváci ho milovali a už jako mladý se stal se legendou mezi brokaři.
A dál se už jeho informace rozcházejí. Jedna verze, hospodská, říká, že se vsadil, že se otočí z Brna do Ostravy a zpátky v nějakém krátkém čase, pod dvě hodiny. Tenkrát ale nebyla dálnice, jako dnes a že v tom prý hrál roli i alkohol na posilněnou. Druhá verze, kterou si přečetl v novinách, takže je oficiální, je ta, že se vracel domů do Slatiny a chtěl se ukázat před mladými střelci Komety, kteří se na něho dívali v trolejbuse, tak se dole na Olomoucké rozjel po zdaním kole a do kopce jel sto šedesátkou. Každopádně ta rychlost sto šedesát kilometrů za hodinu byla v obou verzích a hrála svou roli. Už nestačil zareagovat na popelářský vůz, který zatáčel doleva a vlítnul do něho. Pepis v trolejbuse projížděl tím místem po nehodě a viděl na zemi pod tím popelářským autem ležet Béďovo bezvládné tělo. Tehdy nevěděl, kdo je onen nešťastný motorkář, to se dozvěděl až od otce, který se s Béďou párkrát potkal na střelnici. Sraz stihl jen tak tak. Přišlo na něj tehdy třináct spolužáků ze základky a na Muchově boudě měli otevřeno. Skončili pak u Peryna v bytě. Bydlel na Tondlové. Za dva roky tu ulici přejmenovali na Bednaříkovu.
Když se Pepík rozhodl uspořádat charitativní aukci osobních věcí sportovců a výtěžek poslat na pomoc dětem z rozbombardované Ukrajiny, jako první mu přinesl podepsanou čepici a střeleckou vestu do kanceláře Jiří Lipták a vzal s sebou i vestu kamaráda Davida Kosteleckého. Ten den by slavil narozeniny Pepkův otec. Měl by z těch střelců velkou radost.
