Článek
Jelikož se nedávno jel Světový pohár v biatlonu v Hochfilzenu, vzpomněl jsem si na jednu dávnou historku. V tom mě utvrdily ještě poslední Běžkotoulky, pořad České televize, kterým provázel bývalý sporťák Stanislav Bartůšek a hádejte kde? Ano právě po krásném Hochfilzenu, rakouské obci ve spolkové zemi Tyrolsko v okrese Kitzbuhel, takže musím napsat, co se mi tam tenkrát před lety přihodilo.
Touhle historkou se příliš nechlubím a manželce se ještě dnes po letech, když slyší název toho malebného horského rakouského střediska, ježí chlupy na zádech. Teda pardon, omlouvám se, žádné tam nemá, je krásná, to se jen tak říká, ale kdyby měla, tak se jí ježí a běhá jí mráz po zádech. To si zase vyslechnu, co to sem píšu za blbosti, panečku.
Nuže šel jsem jednou v pátek večer vysypat koš, potkal jsem před barákem Boba a šli jsme na jedno. Slovo dalo slovo, když tu Bob přišel s nápadem, že se o víkendu jede mistrovství světa v biatlonu v Hochfilzenu a že bychom si tam mohli zajet se podívat. Byli jsme oba vášnivými fanoušky tohoto sportu (ostatně jsme fanoušky úplně všech sportů) a čím více piv jsme v sobě měli, tím se nám to zdálo jako lepší a lepší nápad.
s Bobem na fotbale Líšeň Zbrojovka
Bob je stejně jako já taková líšeňská legenda, byl spolužákem mé mladší sestry Verunky a potkávali jsme se před více než čtyřiceti lety v družině. Jelikož byl ředitelem Planety, měl ty možnosti, a tak když slovo dalo slovo, zavolal svého osobního řidiče a brzy ráno jsme vyjeli. Neptejte se mne prosím na takové detaily jakože, kde jsme vzali dresy a šály a vůbec oblečení na cestu, s takovými malichernostmi na mne nechoďte. Prostě jsme je najednou na sobě měli a jelo se.
Cesta trvala krásných šest hodin, takže jsme se stihli patřičně posilnit a přijeli jsme v pravý čas a ve výborné náladě, zrovna dobíhala Gabča Soukalová nebo tenkrát možná ještě Koukalová, kdoví čí zrovna tenkrát byla, ale skončila na krásném čtvrtém místě. Tak tu jsme těsně neviděli, minuli jsme ji jako biatlonový terčík, ale pak ty další závody jsme viděli už všechny. Naši tam sice tenkrát zrovna jak na potvoru žádnou medaili nezískali, ale o to nám vůbec nešlo. „Simon Éda, esterajchyše turbo,“ křičel nadšeně komentátor na stadionu a my zažívali tu pravou atmosféru, kterou poznáte jen na místě, když jste přímo u toho.
Biatlon je obdivuhodný sport, ti závodníci musejí být vynikajícími běžkaři, musejí strašně rychle běžet a pak aniž si pořádně odpočinou, přesně střílet do terčů, které když trefí, tak už nejsou černé, ale zbělají. Jenomže, když se na ten krásný sport díváte naživo, najednou nevíte, jestli máte sledovat ty živé závodníky na střelnice, jak leží nebo stojí anebo se raději dívat na terče, prostě není to tak pohodlné a přehledné, jako když se díváte v televizi. Můj tatínek, jako bývalý sportovní střelec a mezinárodní rozhodčí, biatlonisty velice obdivoval a odmalička mi vštěpoval lásku k tomuhle nádhernému sportu. Je neuvěřitelné, jak dokáží přesně střílet po takové námaze, kdy jim tolik buší srdce a mají vysoký tep. Pravidelným dýcháním se zklidňují, zamíří a pomalu plynule tahají za spoušť ve výdechu a střílejí vlastně v pohybu, když jim hlaveň zrovna klesá dolů. A tohle jsme s Bobem sledovali naživo tady na střelnici.
Potkali jsme tam fanoušky z celého světa, důchodce z Německa nebo Norska, kteří v obytných karavanech objíždějí všechny závody a biatlonem žijí. Ti měli takové znalosti o všech závodních, i našich, že jsme se až styděli, že toho vědí víc než my.
Anebo jsme tam potkali přátelské fanoušky z Blanska, se kterými jsme si hned připili na družbu a velmi přátelsky pohovořili o krásách Moravského krasu. Říká se, že Moravané jsou bodří a přátelští a jelikož i my dva s Bobem jsme Moravané, tak mohu podotknout, že je to velká pravda. Potkal jsem je pak v létě na závodech horských kol v Blansku, Blanenský Golem se ten závod jmenoval, škoda, že už ho nepořádají a měli jsme rázem na co vzpomínat.
V neděli před půlnocí jsem byl doma jako na koni. Výlet to byl moc pěkný. Jediný člověk, kterému se to nelíbilo, byla má hodná manželka (měli jsme tenkrát malé děti), ale o tom až někdy příště.
Nyní jsem již napravený hříšník a spolehlivý muž a podobné lumpárny dávno nevyvádím. Pouze na ně vzpomínám a píši o nich. Jsem už hodný, nebo spíš „hodnej“, jak říká Bob…
