Článek
Předtím mne zval na rekonstrukci bitvy, abych se přišel podívat s dcerou, že by se jí to mohlo líbit, ale bohužel jsem nemohl, neboť se v ten den konal veletrh středních škol na výstavišti, kde se děti mohly seznámit se školami, kam by mohly po základní škole nastoupit. Takže jsem se mu omluvil, nicméně, když už jsem měl tu jeho hezkou fotku, tak jsem se rozhodl, že o Ajvšovi napíšu.
V poslední době se už příliš nepotkáváme, naposledy před dvěma měsíci, kdy jsme spolu hráli po dlouhých letech fotbálek v tělocvičně.
Jako malí kluci jsme byli spoluhráči a hrávali jsme fotbal na škvárovém hřišti za Zetor Brno, později za Čafku. Ajvš byl pracovitý stoper, tedy střední obránce, ten poslední, který žehlil „průsery“ obrany ještě před tím, než se balon dostal k brankářovi. A také prováděl odkopy, to se tehdy tak dělalo, že si balon neodkopával gólman od branky, jako dnes, ale někdo, kdo dokopl daleko a Ajvál už tenkrát ve třinácti letech svou levačkou dokopl za půlku hřiště.
Známe se velmi dobře, neboť já jsem nastupoval před ním jako předstoper, nevím, jestli se ještě dneska takto hraje, fotbal už dávno nehraju a také ho příliš nesleduji, hokej mne baví víc. Nicméně jako předstopera mne rád a často dirigoval a nadával mi, že se nevracím. Měl jsem totiž takové skryté útočné choutky a rád jsem se vysunoval dopředu, abych pomohl založit útočnou akci, případně ji někdy i sám zakončil, ale už se mi příliš nechtělo zpátky řešit problémy v obraně. To mi ostatně zůstalo i v životě, dopředu ano, dozadu moc ne. No a on mě vždycky peskoval, že jsem nezodpovědný a že myslím jenom na to, abych dal gól, ale už neřeším tolik ty problémy v obraně, ostatně stejně jako dnes.
Kromě toho, že měl vynikající levačku, tak měl také výbornou hru hlavou. Tím nemyslím, že by vytvářel hru jako stratég, i když o to mu vlastně šlo, ale on byl výborný hlavičkář a při rozích se mu dařilo i hlavou skórovat. Pamatuju si, že na soustřední ve Vítějevsi, kam jsme jako žáčci a později dorostenci jezdili, vytvořil rekord v počtu doteků hlavou, tedy hlaviček, nevím přesně už kolik, ale myslím, že jich udělal přes sto, ale nechci kecat, abych ho nenaštval, možná dokonce přes tisíc. A taky mne tam porazil ve finále v turnaji v pingpongu, protože měl nepříjemnou levačku a škaredě to točil, tak jsem na něho byl naštvaný, ale už jsem mu za těch čtyřicet let odpustil.
No a tak tento Avál po dorostu velký fotbal hrát přestal a přesunul se na futsal, stejně jako já. Ovšem on na rozdíl ode mne nastupoval i ve druhé celostátní lize, jak tak vysoko nikdy nehrál. Za mužstvo zvané Kalábek dal dokonce v té druhé lize gól (góly), takže je v análech zaznamenaný jako střelec ve druhé nejvyšší soutěži. Já tak vysoko nikdy neskóroval. Góly jsem sice dával hezčí než on, ale níže. Zajímavostí mužstva zvaného Kalábek je to, že tento název vytvořil Pepa Trčka, což byl velký fabulátor a mystifikátor. Vymyslel si člověka, který nikdy neexistoval pana Kalábka, který byl mocný fotbalový boss a boháč. Jednou na trajektu, když jsme v roce 1986 jeli lodí z Německa do Švédska přesvědčil neznámého důchodce, aby se mu podepsal jak Herr Kalabek. A podle něj pak vznikl futsalový tým Kalábek, ve kterém patřil Ajvš zvaný Babajs nebo Babice mezi opory řadních řad.
Kromě fotbalu a futsalu je velkým koníčkem Ivoše také historický šerm, k němuž ho přivedl starší bratr zvaný Jerry. Pamatuji se, že mne kdysi vzali na natáčení filmu Ubu s Mariánem Labudou v hlavní roli, kdy jsme jako vojáci leželi na zamrzlém jezeře Mušov na sněhu.
Takže milý Ajvši, nejen že „škrábnu“ tvou fotku ve vojenském kostýmu na „fejs a na isntáč“, jak jsi chtěl, ale ještě jsem si dovolil o tobě napsat článek na Seznam, neboť jsi zajímavá osobnost. „Bornturajtozajímavýchlidech“.
