Hlavní obsah
Příběhy

„To néplati, to byl hópsajd…“ Jak jsme hrávali na sídlišti fotbal a měli různé barvy dresů a pleti

Foto: Pixabay

Ilustrační obrázek k textu, ale je důležité, že branka má síť, je to úžasný pocit, když dáte gól a ona se napne a vyšponuje a míč tam někdy zůstane zaklíněný

„To néplatí, to byl hópsaj, hóoopsajd ti řikám, gól néplátí,“ ozývalo se z okna ve třetím patře panelového domu a ven vyletěl kopací míč. Málem spadl na hlavu starší paní, která šla vysypat koš a do sametové revoluce zbývaly ještě čtyři roky.

Článek

Bylo slyšet křik a bouchání, hlasitá hádka muže a ženy, jestli gól platí nebo „népláti“ a byl to „hopsajd“, tedy postavení mimo hru - ofsajd, a do těch nadávek se ozýval dětský pláč. Pak vyběhla ze vchodu cigánka (tehdy se tak příslušníkům romského etnika skutečně říkalo) v černém nátělníku a žlutých trenýrkách. Mohlo jí být něco kolem třicítky, celá zadýchaná popadla balon a utíkala s ním zase rychle nahoru, protože jim pořád běžel čas a kvůli zakopnutému míči se nebude přerušovat zápas. Opět byl slyšet křik a nadávky a potom už padl regulérní gól, protože se ozval jen oslavný řev a nikdo neprotestoval…

Na plácku v brněnském sídlišti Líšeň jsme hrávali se sousedy všeho věku, pohlaví a barvy pleti skoro každý večer fotbal, než na tom místě postavili základní školu Horníkova. Přesněji řečeno, nehrávali jsme fotbal, ale něco mezi malou kopanou a futsalem. Pavlík vždycky přinesl dva padáky, které jsme používali jako sítě. Branky svařili na dílně chlapi, co dělali dole v Zetoru. To bylo radosti z fíku, když rána sedla a pleskla do bílé pevné látky. Pavlík mě naučil křivit a roztahovat prsty na rukách při kličkách a borci se mi potom kvůli tomu smáli a říkali tomu Pepík a jeho prstíčky. A tento Pavlík pak hrál první futsalovou ligu v Brně a dělal jim i prezidenta a v jednom rozhovoru pro noviny mi říkal, že když přiletěli na soustředění do Malajsie a měli klubové bundy, tak si připadali jako borci z repre, že je všude vítali jako největší hvězdy se vším všudy i se službami místních dam, to jsem ale do těch novin pochopitelně dávat nemohl.

„Pff Pff flus flus flus, já nevím s kým hrám,“ křičíval na všechny Zlotoš, když jsme mu nadávali proč tolik sóluje a nechce nikomu půjčit balón. No my kluci jsme si mu nadávat moc nedovolili, on byl o dvacet let starší, ale jeho vrstevníci ho občas kritizovali. Hrával s hodinkami a jednou jsem se o ně šeredně škrábl, když jsem ho bránil a myslím, že jsem nebyl sám. Jeho knírkatý soused Gejza mi jednou v autobuse vyprávěl, že když na začátku devadesátých let kšeftoval Pavlík s květinami, které dovážel v kamionech z venku, že si na zastrašení konkurence půjčoval ukrajinské gorily od bývalého hokejisty a později podnikatele Hrstky, který měl přezdívku Boby a proto se po něm jmenoval mančaft Boby Brno a postavil si Boby centrum a po letech zkrachoval a před pár týdny zemřel.

Cigánka, která s náma chodila kopat před barák, s sebou někdy brala i manžela, ale ten hrál mnohem hůř než ona. Nebyla nijak zvlášť hezká, avšak patřila k nejlepším hráčům na place. Byla maličko při těle, takový pořízek, ale to jí vůbec nevadilo, aby běhala stejně rychle jako my kluci a s balónem to uměla možná ještě líp, přestože většina z nás tehdy hrála fotbal za starší žáky nebo dorost na různých úrovních. Ona nikdy nekopala závodně, o ženském fotbale jsme toho tenkrát ještě moc nevěděli, ale balon ji poslouchal jak Zlatošovy hodinky. Dnes by určitě hrála první ligu.

Párkrát si s námi přišel zakopat Balkánec Diego, s pěstěnou hřívou jako květák. Samá parádička, patička a různý fígle, ale když do něj člověk zajel trochu tvrději, už tak dobrý nebyl. Cigoška na něho platila, ta se s nikým moc nemazala, byla důrazná, ale přitom technická. A nezapomenu na Libora, který k nám párkrát přišel hrát s tátou. Měl vymyšlenou fintu, kterou jsem nikdy předtím ani potom už neviděl. Zabodl do země patu, na které se strašně rychle otočil a z té otočky vypálil šupu jak prase. Byl to koumák, protože po revoluci zorganizoval v Mariánském údolí, kde se dřív pořádaly sovětské slavnosti, koncert známé anglické kapely Marion, která však nikdy nepřijela a několik desítek tisíc lidí přišlo o vstupný. Libor se už mezi námi víckrát neukázal, asi mu to vyneslo několik milionů ten podvod s lístky.

To bývaly panečku mače. A té srandy, co jsme si při nich užili, třeba když nás hluchý Milan učil, jak se ukáže znakovou řečí, jak se máš a běž do pr…. Anebo jak tlustý Gogin ukazoval Milanovi kouzlo s kamenem v pěsti a celou dobu si chystal sliny a když pak měl ten chudák otevřít pěst a hodně zmáčknout tak mu tam Gogoš flusl že mu ty sliny protíkaly mezi prstama, jak je rychle mačkal. Fuj to byl hnus, ale kromě Milana se tomu smáli úplně všichni a cigánka se starým křičeli, jak to bylo „dóbrý“…

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz