Článek
Dražba je vlastně taková reality show, kdy nikdy dopředu nevíme, kolik se do ní zapojí lidí a jak vysoko budou přihazovat. Někdy se nedosáhne ani vyvolávací ceny a zůstane nevydraženo, jindy počáteční cenu zůstane nezměněna a pak se taky třeba stane, že se několikanásobně navýší.
Za dvacet tři let jsem „klepal“ nejrůznější „věci“ a postupně jsem se naučil číst v lidských očích a všímat si detailů. Poprvé jsem licitoval někdy v roce 2000, kdy nabyl v květnu účinnosti zákon o veřejných dražbách, od 1.1.2025 již platí zcela nový zákon, ale do právní analýzy se zde pouštět nehodlám.
Na velkých kamenných dražbách, dokud ještě nebyly nahrazeny elektronickými, ve vzduchu létaly desítky nebo dokonce stovky milionů korun, se mi párkrát stalo, že jsem napomenul účastníka, že formálně nedodržuje, co jsem mu na začátku řekl a jak jsem ho poučil, co má říkat. Obvykle takoví páni těžko snáší, že si je někdo vůbec dovolí napomenout, protože naposledy dostali vynadáno v sedmé třídě, od té doby jim už jen každý podlézá, takže byli hodně zaskočeni.
Jednou ve Vsetíně se nahrnuli muži v černém v kloboucích dovnitř do dražební místnosti a přinesli drobné koruny a my jsme je museli několik hodin přepočítávat, abychom je mohli zapsat na dražbu a uznat jim jejich vysokou dražební jistotu a to ještě nebylo všechno. Čekala mne tam moje nejdelší licitace v životě, která trvala skoro pět hodin, jen samotné přihazování, protože „ogaři“ navyšovali jen po malých částkách, po minimálních příhozech a dělali si naschvály, tvrdé valašské palice, aby nemovitost nezískal ten druhý, když ji nemohou mít sami.
Nakonec ale stejně doplaceno nebylo, říká se tomu zmařeno a mé úsilí a tisíckrát opakovaná větička o „neučiní-li někdo z přítomných účastníků dražby podání vyšší, než bylo podání učiněné účastníkem dražby číslo jeho podání činilo…“, byla úplně zbytečná. To jsem však v tu chvíli nemohl vědět a musel jsem ji stále dokola opakovat, aby dražbu nemohl nikdo napadnout. Také se nám stalo při velké dražbě hotelového komplexu, že dražební jistotu přinesli dobrodruzi v bankovkách v pytli, celkem dvacet milionů v hotovosti a hodili nám ji na stůl. Teď je to mnohem jednodušší. Kauce se skládají na účet a živého licitátora člověka nahradil ten virtuální. Lidé byli postupně nahrazeni stroji jako ve filmu Vratné lahve.
Marně přemýšlím, kdy jsem licitoval nějakou opravdu velkou dražbu za přítomnosti kamer a fotoaparátů a diktafonů, jak to bývalo dříve skoro na denním pořádku. Asi před osmi lety Poldi Kladno. Od té doby jsem klepal tolikrát, že by šlo na prstech ruky spočítat a z toho ještě několikrát v rámci charity.
Před charitativní aukcí na vánočním večírku, jejíž výtěžek šel na pomoc nemocným dětem
Moje první aukce před televizními kamerami byl fotbalový stadion v Brně Za Lužánkami před čtvrt stoletím. Taxikáři ho tenkrát „vyfoukli“ městu a pak mu to o několik milionů dráž prodali. Při dražbě Boby centra jsem zase několik hodin četl dražební vyhlášku, každý popelník a květináč, abych nic nevynechal. Největší, co se týče finančního objemu, byl areál Zbrojovky Brno, který se vydražil za 707 milionů korun, což byl až do nedávna rekord.
Úplně nejhorší zážitek mám z licitování starého domu v centru Brna, který obývali načerno nepřizpůsobiví občané, kdy jeden z dražitelů vytáhl pistoli aby se ochránil před fyzickým napadáním během licitace (chtěli ublížit jeho přítelkyni) a musel jsem volat zásahovku. Nikomu se naštěstí nic nestalo.
Pak byla nepříjemná jedna prohlídka, kdy jsme prodávali dům ve východních Čechách rozčilenému dlužníkovi, který na mě vyběhl s vidlemi. Přežil jsem ve zdraví, pán si to naštěstí rozmyslel, možná jsem mu to i klidným tónem rozmluvil. Několikrát mi za tu dobu, co jsem licitoval vyhrožovali, že jestli prodám někomu cizímu jejich dům, špatně skončím.
Ona to není žádná legrace brát lidem střechu nad hlavou. Naučil jsem se ale za ta léta, že člověk nesmí ty příběhy příliš poslouchat a přemýšlet nad nimi, protože by se taky mohl třeba zbláznit z těch zážitků těch chudáků. Nejhorší bylo, když jsem dražil dům starým lidem, kteří svým bydlením ručili na podnikání dětem a za jejich krach nemohli. Takových lidí mi pak bylo líto, ale i tuto lítost jsem se postupně odnaučil dávat najevo. On totiž kdyby člověk chtěl pomáhat těm nešťastníkům, tak se ocitá na tenkém ledě a v krajním případě by se mohlo jednat o pletichaření, tedy trestný čin.
Když za mnou přišli před lety do kanceláře vyděrači, ten jeden byl klasický rváč, ale ještě možná větší strach naháněl chlapík, který nepůsobil tak hřmotně, ale ty jeho oči říkaly své a jeho klidná intonace dojem jen umocňovala. „Dávej si na nás pozor mladíku a jestli nám nevyhovíš, špatně skončíš.“ Taky jsem se naučil zbytečně nedráždit horké hlavy a neprovokovat je řečmi, byť oprávněnými. Když prostě něco nechtějí slyšet, tak je lepší to vůbec neříkat a předejít tím konfliktu. Člověk musel být kolikrát dobrý vyjednavač.
Před pár lety jsem na prohlídce řešil velmi nepříjemnou situaci, kdy tam přišel zfetovaný muž a světe div se, problémy nedělal jinak problémový dlužník, ale účastník prohlídky. Provokoval, agresivními slovními projevy napadal dlužníka a jeho rodinu a to tak, že se mi postupně zájemci omlouvali a z prohlídky odcházeli ještě před skončením a jedni staří manželé se raději zaškrtali v seznamu účastníků, aby nešlo přečíst jejich jméno a kontakt na ně, protože s takovou situací nechtěli mít nic společného. Musel jsem vypovídat na policii a později i svědčit u soudu. Neradostná bývala někdy taková práce.
Naučil jsem se za ta léta soustředit jen na přihazování jako robot, vůbec jsem si v tu chvíli nepřepočítával, jakou z toho máme odměnu nebo dokonce kolik peněz z licitování budu mít já sám. Tím, že jsem „klepal“ několik tisíc různých dražeb, tak jsem si po čase dovolil i jemné vtípky na přihazující. Nikdy to ale nesmělo překonat důležitost chvíle. Licitování je pohrávání si s lidskými osudy.
Před lety jsme často dražili významné podniky a areály a stavby. Pamatuju si, že jsem si už na ty fotoaparáty a kamery zvykl a dokázal jsem se soustředit jen na své čtení vyhlášky a potom licitaci. Jednou jsem se ale nechal rozhodit, když mi cvakaly objektivy a svítily kamery několik centimetrů od tváře. Dražili jsme tenkrát hokejové haly, říkalo se jim „Eliášovky“, protože hokejista Patrik Eliáš byl u jejich zrodu. No a tehdy jsem znervózněl a snad poprvé udělal chybu a už jsem se chystal klepnout kladívkem o podložku a udělit příklep a říct devadesát tisíc potřetí, když mi naštěstí pošeptal do ucha kolega: „milionů ty …“ a následoval vulgární výraz, který nelze publikovat. Stačil jsem se na poslední chvíli opravit a správně říct celou částku devadesát milionů potřetí. Otázkou je, co by se stalo, kdyby poté vydražitel nepadl platnost dražby kvůli formální chybě licitátora, zda by uspěl, k čemuž naštěstí ale nedošlo, takže tento zajímavý právní problém nebylo třeba řešit.
A ještě jedna zajímavost na závěr. Domnívám se, že kladívko na obrázku, je jediné na světě, které ťuknutím změnilo majitele tří zkrachovalých fotbalových stadionů - v Brně, v Drnovicích a ve Slušovicích. Vybralo za ta léta desítky miliard korun a naposledy se s ním klepalo asi před sedmi lety na vánočním večírku v rámci charitativní aukce. Tímto se se svým dlouholetým pomocníkem loučím…
Ty za to můžeš, že změnilo se Brno, to díky Tobě je trochu jiná i tvář Prahy, Plzně, Ostravy, Zlína, Bruntálu, Malčína i Karlových Varů. Maličko jiné jsou i Nové Lublice a někde jinde kvůli Tobě zbytečně umírají slepice, vytahují se pistole a nože a někde teče krev, přestávají létat holubi a lidé spolu nemluví. Ty odemykáš trezory, stačí tak málo, jen ťukneš sebou o stůl a vše je rázem jinak. Kvůli tobě jsou chudí chudší a bohatí zas bohatší, co bylo před minutou už dávno neplatí, spouštíš adrenalin i slzy, někomu způsobuješ radost, jiného to zas mrzí, umíš odebírat domovy a nemáš vůbec žádné svědomí a je tu ještě spousta věcí, za které můžeš Ty, licitátorské kladívko…
