Článek
Mí kumpáni a kamarádi z mokré čtvrti si dobírali dělníky, že musejí tak brzy vstávat, když páni se teprve vracejí z flámu a málem jsme kvůli tomu od nich dostali pořádně naloženo, ale to je jiná věc.
Stalo se mi něco hrůzostrašného. Normálně jsem se doma umyl, uložil a usnul. Ten den jsem měl mít jako student jen přednášky a na ty se přece nemusí chodit povinně, takže prostě druhý den bylo volno. Někdy kolem oběda mě probudil telefon. Pevná linka, jak se tenkrát, když ještě nebyly mobily, v domácnostech běžně používala.
Měli jsme na chodbě na bílé poličce takový bílý telefon a jak vyzváněl, tak jsem vstal, ještě se mi motala hlava a nebylo mi nejlépe, sáhnu po klice a nic. Zamčeno. Byl jsem ve svém pokoji zamčený a klíč nikde a dveře nešly otevřít. Někdo u nás je a mě zamkl v pokoji a krade a pak mě chtějí zabít, problesklo mi v tu chvíli v unavené hlavě.
Copak o to, telefon jsem nezvednul, mohl jsem si jít zase klidně lehnout, ale úplně klidný jsem nebyl. Obzvlášť, když se mi začalo chtít močit. I to jsem uměl vyřešit, neboť jsem měl ve skřínce bílého bažanta, pozůstatek, když jsem ležel a léčil se z úrazu páteře, tak jsem si prostě ulevil do toho bílého bažanta a basta a zase sem si lehl a přemýšlel, co budu dělat. Za chvíli se mi ovšem začalo chtít na velkou, řekl bych tak nějak hodně a nezdravě a to jsem už vyřešit nedokázal, protože žádnou mísu jsem v pokoji opravdu neměl. Co teď? Mobily tehdy ještě u nás neexistovaly, možná někde v Americe desetikilové krabice, ale prostě tudy cesta nevedla.
Těžce jsem dýchal a ze všech sil přemýšlel, co si počít a to mě už tlačilo břicho a situace se stávala velmi kritickou. Copak o to, kdybych necítil průjmovou složeninu, pokusil bych se zbavit se pevné hmoty plyny, ale v tomhle tekutém skupenství to prostě nešlo a byla by to katastrofa.
Rychle musíš něco udělat, nebo bude zle. Mozek mi pracoval na plné obrátky, jak byl v té chvíli jenom schopen. Bezmyšlenkovitě jsem otevíral šuplíky a něco hledal a přitom úplně nevěděl co. Pak jsem si uvědomil a to už mi zbývalo jen několik možná vteřin, že mám v rybářském batohu nůž. Popadl jsem nůž a začal řezat do dveří otvor. Nevím, jestli jste někdy bodali nůž do dveří, které jsou v paneláku, ale jde to velmi lehce do nich vyříznout díru. Ohleduplně jsem vyrobil jen tak malou, aby mi prolezla hlava, protože jak známo, kam dá člověk hlavu, tam se vejde i tělo (tehdy to tak skutečně platilo, dnes bych si do té díry mohl strčit maximálně tak svou ruku).
Jenomže za dveřmi byly slyšet zvuky. Jako by tam někdo pomalu chodil. Mráz mi přeběhl po zádech. Jsou u nás vrazi a zamkli mě v pokoji a jak polezu tou dírou, tak mi useknou hlavu, pomyslel jsem si, když jsem se pomalu soukal tím otvorem skrz bílé papundeklové dveře na chodbu.
Rychle, rychle, musíš okamžitě jednak kvůli průjmu a pak aby tě nestačili zabít, říkal jsem si v duchu a dělal co jsem mohl, abych se protáhl. Jenomže já jsem tu díru udělal moc malou a zasekl jsem se v tom otvoru. Tak jsem tam visel jednou polovinou těla tou spodní ve svém pokoji a druhou polovinou v chodbě. Zvuky se přibližovaly a zahlédl jsem na podlaze i stín. Pak se stalo něco neuvěřitelného. Jak jsem měl v ruce nůž, abych se vrahovi mohl bránit, tak jsem se říznul a začala mi téct krev a taky jsem vlastní vahou tu díru zvětšil a propadl jsem ven z pokoje. Vrah nevrah, musel jsem prioritně na toaletu. To byla úleva, to byla panečku slast.
Nakonec se ukázalo, že v bytě nikdo nebyl a jen má zmožená mysl měla příliš bujnou fantazii a zdálo se mi, že se něco hýbe, ale to bylo jen prádlo, které si maminka nechala na sušáku vedle kuchyně.
Zámečníci vysvětlují, že západka se jednou za sto let (říkají méně, ale těch sto zní hezky) sama uvolní a už nereaguje na stisknutí a pohyb kliky dolů. To jsem se dozvěděl až později.
A na tu díru máme u babičky památku na dveřích dodnes, ač je vyplněna a přelepena plakátem Chucka Norrise…
