Článek
Má celoživotní témata, o kterých píšu, ať už prózu, nebo poezii, jsou sport a ženy a rodiče a děti a nejinak tomu bylo v mé nedávno vydané knížce básní DNF. Ponechme stranou její literární kvalitu, ta pro tuto chvíli není důležitá, ale má upřímnost a bezelstné pravdomluvné výpovědi mne přivedly do úzkých. Octnul jsem se jako autor na pranýři. Mladí lidé mě začali cupovat svými přísnými názory a odsudky, jak můžu psát o cizích ženách (ne vždy tam o nich píši, jen hezky a mnohdy píši o i pochybných ženách, řekli bychom slušně kurtizánách či „štětkách“ se kterými jsem měl možnost ve svém životě párkrát hovořit v tramvaji cestou z práce), když mám vlastní manželku a rodinu. Přiznám se, že jsem nečekal, že tohle bude hlavním tématem diskuse s mladými lidmi. Odjížděl jsem trošku zaskočen, ale poučen a celou cestu jsem přemýšlel nikoliv o sobě a své tvorbě, ale o těch mladých lidech a jejich přísných názorech.
Sedával jsem tou dobou v kanceláři s mladičkou dvacetiletou studentkou, která při škole u nás v práci brigádničila a nedalo mi to a pokračoval jsem v diskusi s touto krásnou mladou dívkou. A opět jsem byl zaskočen z toho, jak se dnešní mladá generace chová a žije jinak, než tomu bylo za našich mladých let. K tomu se mi vybavily četné diskuse s mladými dívkami, kamarádkami mých dcer a rázem jsem se stal odborníkem na danou problematiku a byl jsem oprávněn vynášet soudy nad dnešní mladou generací a jejich vztahovými či nevztahovými záležitostmi.
Nutno podotknout, že jsem s mladými lidmi velký kamarád a rozumím si s nimi. Alespoň mám ten pocit, ale možná je to způsobeno tím, že mne považují za exota a že jsem tolik aktivní na „instáči“ jako oni, samozřejmě také na „fejsu“, ale to je pro ně už přežitek, ten „instáč“ oceňují mnohem víc. A představte si, milí čtenáři, co jsem se za tak krátkou dobu všechno dozvěděl?
Tak určitě jsou otevřenější a liberálnější ve vztahu k partnerství s jiným, než opačným pohlavím. Dokonce jsem mezi nimi zaznamenal více homosexuálních vztahů nebo to alespoň méně skrývali, než tomu bylo za naší generace Husákových dětí. Na jednu stranu jsou benevolentní, ale na druhou stranu jsou přísní a odsuzují morální partnerská selhání. „Představ si, že má kamarádka chodí s klukem už čtyři měsíce a on s ní nechce spát,“ řekla mi ta má bývalá dvacetiletá kolegyně studentka, brigádnice. „A ty máš kluka?“ ptám se jí. Je opravdu pěkná, vypadá jako taková blonďatá panenka Barbie a navíc je oduševnělá, takže předpokládám, že nemá o kluky nouzi. „No vlastně ne, měla jsem jednoho takovýho, ale byl velmi nezkušený a nevěděl, co má dělat, takový ňouma a pak zase jeden a ten mi říkal, že ať si nemyslím, že se mnou bude chodit. Jako by se bál plnohodnotného vztahu,“ vysvětluje mi ta krásná dívka. Přemýšlím nad tím, jestli se mi někdy v životě nechtělo spát s dívkou, když bych měl tu možnost a jestli bych se bál chodit s touto studentkou, když bych byl o třicet let mladší.
Je v tom ukryta obava ze selhání? Strach z nejistoty? Přílišná roztříštěnost jiných zájmů a větších možností, než jsem měli my? Snažím se na malém prostoru pochopit uvažování našich dětí, tedy generace sněhových vloček, které jsou hrozně křehké a musí se na ně jít jinak, než se „šlo“ na nás.
Víte, proč se jim říká sněhové vločky? Toto pejorativní označení pro „děti“ narozené v letech 1995 až 2010 používají převážně novináři. Označují tím lidi se zvýšenou citlivostí, emocionálně méně stabilní, zaměřené na sebe a přesvědčené o své výjimečnosti.
„Musím se hodně ovládat, když s tebou hovořím, máš mnohem nižší IQ než já, tak na tebe nebudu křičet, ale trpělivě ti ještě jednou vysvětlím, co máš udělat, musím se přitom ale hodně ovládat.“
Zdalipak uhádnete, kdo se mnou včera takto hezky a mile rozprávěl?
