Článek
Někteří respondenti v ulicích krásné Kroměříže už vůbec nevěděli, co tenkrát prováděli, že prý je to už moc dávno a že si to už nepamatují. Jiní zase byli příliš malí na to, aby věděli, co tenkrát dělali. Našli se však i tací, kteří přesně věděli. Jeden pán slavil se svou budoucí ženou v hospodě a zpívali píseň o Masarykovi, jiný byl na vojně a kvůli revoluci jim o dva týdny protáhli vojenskou službu, protože se nevědělo, jak to dopadne, další byl někde na zájezdě s JZD v Bratislavě.
Dovolte mi přidat malou osobní vzpomínku na ten večer a následující dny, jak je tenkrát zažil jeden průměrný student jednoho brněnského gymnázia.
Byli jsme tenkrát s pionýry na výletě v Moravském Krasu. A vy si vzpomenete, co jste onen památný historický okamžik dělali?
Byl pátek odpoledne, sedmnáctý listopad roku osmdesát devět a my seděli ve vlaku směr Rájec Jestřebí. Tam jsme přestoupili na autobus do Petrovic, malé dědinky v Moravském Krasu, kde tenkrát pionýrská skupina Hády měla svou základnu, kam jsme jezdívali na výlety, letní tábory a také na pracovní víkendy opravovat a zkrášlovat starou budovu bývalé školy. Ten historický večer, kdy se přepisovaly dějiny a studenti bojovali za lepší svět, jsem strávil na uhlí v Petrovicích s takovou snědou holkou. Vlastně ani pořádně nevím, jak se doopravdy jmenovala. Říkal jsem jí Esmo a co si vzpomínám, tak nebyla hezká. Byla cítit uhlím a octem, ale měl jsem vypito tolik slivovice, že to klidně mohly taky být moje zvratky, co jsem cítil. Bylo mi necelých sedmnáct a v Petrovicích jsem byl jako instruktor s pionýrským oddílem na víkend na výletě. Vedoucího mi tehdy dělal Petr. Ten spal v posteli s Renatou, která tehdy chodila s Dalimilem. Sice spolu v noci leželi v posteli a spali ale nevím, jestli spolu doopravdy něco měli. Dělali si srandu, že jednou patří Renča Dalčovi a jednou zas Peťovi.
Tu dívku, se kterou jsem trávil onen památný historický okamžik jsem neznal a o od té doby jsem ji neviděl. Byla jako uhlí a i tak chutnala. Ani já jsem nebyl pěkný, ani já jsem se tenkrát neznal.
V neděli brzy ráno jsem odjel do Brna, část cesty autobusem, část stopem. Hrával jsem tenkrát fotbal za Zetor a ač mladší, jel jsem s áčkem dorostu na mistrák do Znojma. Bylo mi blbě, ale přesto jsem dal první gól v zápase. Tehdy jsem měl fazónu jako hrom. Ať jsem nastoupil za áčko nebo za béčko, zpravidla vždycky jsem dal první gól. Cestou v autobuse mluvili v rádiu o mrtvém studentovi v Praze Martinovi Šmídovi. Měl jsem strach, protože tak se jmenoval můj kamarád z Kroměříže, kde jsem se narodil a kde jsem chodil až do třetí třídy, než jsme se přestěhovali do Brna. Šmide, půjdeš ven?
Tehdy mi říkali v pionýru Kubrte podle scénky Kaisera s Lábusem, kterou jsem pořád napodoboval. Tehdy jsem si myslel, že ze mne bude herec nebo režisér anebo profesionální fotbalista.
Ve třetím ročníku na gymnáziu, kde mne sametová revoluce zastihla, jsem ty dny prožíval velmi intenzivně. Zapojoval jsem se do celoškolních diskusí, které se konaly v tělocvičně, polemizoval jsem s názory starších profesorů a vstoupil jsem do stávkového výboru za studenty. Objížděli jsem potom vesnice, vylepovali plakáty a poučovali dělníky, jak se mají chovat.
Můj třídní profesor Kadlec mi tehdy řekl, Pepo, mě kdyby začala poučovat má šestnáctiletá dcera, co mám dělat, tak bych jí možná nedal facku. Byla to tehdy velká euforie. Mladí a plní nadějí jsme jezdili po okolí Brna vlakem, tehdy napadlo hodně sněhu a když jsme si dali v hospodě dvě tři piva, což mi tehdy bohatě stačilo cítit se povznesen, čurali jsme pak do sněhu zlatým písmem slova SVOBODA. Plni naivních představ jsme si mysleli, jak měníme svět. Od těch dob jsem ty lidi, vesměs z ročníku o rok nade mnou, neviděl, tak ani nevím, kam je doba vynesla a čím se živí. Představoval jsem si tenkrát naivně, že budou neomezené možnosti. Pamatuju si, že jsem tu dobu v listopadu a prosinci prožíval tak intenzivně, že jsem se zapomněl učit a když mě jednou až stávky odezněly, vytasila dějepisářka tak jsem jen koktal a vymlouval se, jak jsem unavený a skoro nespím. Dějepis jsem se pak rychle snažil dohnat před maturitou, ale soustavná znalost historie v souvislostech mi dodnes chybí. A nejen mě. Nezbývá, než dát za pravdu Miloši Formanovi, který přirovnal svobodu k džungli a komunismus k zoologické zahradě v kleci s jídlem. Kde jsou studentští vůdci naší školy dnes?
Těsně po revoluci jsem prodával v ulicích nějaké noviny, tehdy začaly vycházet všelijaké tiskoviny, takže už ani nevím, o čem pojednávaly. Vím jen, že jsem jich někdy prodal i docela dost za půl dne a vykřikoval jsem jako zkušený kamelot a vydělal si, co jsem potřeboval. Spolu se mnou je prodával Filip, nosil Lenonky a byl o rok starší než já. Kde je mu dnes konec? A kde je konec mně?
Atmosféra listopadových a prosincových dnů zůstane navždy ve mně zakonzervována. Mládí a naděje a svět otevřených možností. A jak jsme je využili, vážení? Kde je dnes Filip a ostatní?
Uvidíme, uslyšíme, ten zápas ještě neskončil…







