Článek
Až nyní jsem si zpětně uvědomil, jak jedinečné jsem měl dětství.
Procházeli jsme pěkně udržovaným parkem s nádhernými vzrostlými a vzácnými stromy, které skýtají i za horkého letního dne příjemný stín. Odpočinuli jsme si na lavičce, zřízené na počest Profesora Stanislava Kratochvíla, který celý svůj profesní život zasvětil kroměřížské léčebně, jak se dá přečíst z pamětní desky před lavičkou.
Lavička na počest významného psychologa Stanislava Kratochvíla
Za mého dětství dostávali zaměstnanci léčebny přímo v ní služební byty. Díky tomu jsem tam s kamarády mohl zažít něco unikátního, co běžným lidem připadá nenormální a neumějí si představit, že by se na každém kroku potkávali s pacienty. Nám klukům to tehdy divné ale vůbec nepřipadalo. Dětství v parku, v oáze klidu, skoro by se o něm měl natočit film, vybavuji si některé scény z těch časů téměř před padesáti lety.
To, že jsem se od malička pohyboval ve třetím parku v Kroměříži (prvním parkem nazývám Květnou zahradu, druhým Podzámeckou zahradu) hrálo v mém životě podstatnou roli a je možné, že mne o mnoho let později při vyjednáváních v konfliktních situacích zachránilo, protože jsem se naučil hovořit s různými lidmi jejich jazykem.
Krásné vzrostlé stromy v zeleném parku se secesními budovami, to je léčebna v Kroměříži
Bydlelo nás v té překrásné zahradě takových chlapců víc, co měli rodiče, kteří tam pracovali. Ty společně prožité chvíle ve třetí zahradě v Kroměříži nás spojily na celý život, i když jsme se později přestali vídat a odstěhovali se jinam do jiných ulic a měst a zemí.
S pacienty jsme hrávali fotbal a někdy i na schovávanou. Poté, co se jeden pán ztratil, jsme toho ale museli nechat. Ti lidé, kterým jsme říkali „pacoši“, pro nás byli rovnocenní parťáci a vůbec jsme z nich neměli strach. Nejlepší fotbalisti byli alkoholici, ti kopali pořád a taky pořádali turnaje v nohejbalu, rád jsem je pozoroval, jak jim to šlo, když jsme jezdili kolem na kole nebo koloběžce.
Oblíbená činnost bývalo cvrnkání prstem do vršků od sodovky nebo od piva po asfaltové cestě, čemuž se říkalo hrát plechy. Tuto hru vymyslel Šmíd. Křídou jsme vyznačili mantinely a když někdo vyjel s vrškem ven, musel si zátku vrátit na místo, kde opustila dráhu. Měli jsme ty vroubené plíšky různě upravené, nacpané hlínou, aby byly stabilnější. Někdo si tam zapíchl vlaječku na malém klacíku jak sirka, prostě jak byl kdo šikovný, takovou si vyrobil formuli, já moc ne. Po čase jsme hru dovedli k dokonalosti a hráli ji třeba celý den po celém areálu, nejen na okruhu před barákem, prsty podřené až do krve od šoupání, ale navýsost spokojení a šťastní. Dále jsme chodívali pídit. Procházeli jsme cesty, cestičky a chodníky po celém parku a hledali zajímavé předměty. Leckdy to byly opravdové poklady. Knoflíky, barevná sklíčka, kolíky, občas i drobné mince, klíče, řetízky, prsteny, věci, které neuměli pořádně ani pojmenovat a poznat, k čemuž slouží, ale vždycky se hodily a pak jsme s nimi mezi sebou kšeftovali.
Zábavou bývalo lození po plotě okolo zahrady, což mohlo být celkem i několik kilometrů, vzhledem k velikosti léčebny v Kroměříži. Některé ploty byly betonové, taková uzounká deseticentimetrová pěšinka nahoře zarostlá mechem, po které jsme se naučili chodit, pak tam byly ploty ocelové, to bylo horší, kolem nich se muselo popolézat po tyčích a nejhorší byly ty s ostrými hroty, ty šly zdolávat pomalu a pokaždé někomu tekla červená.
Největší dobrodružství bylo procházení podzemí kanály. Pod jednotlivými odděleními vedly štoly a chodby, kterými bylo nataženo takové velké tlusté potrubí. Asi tudy tekla voda nebo proudil horký vzduch, ale my jsme si tajně představovali, že tudy utíkají pacienti domů. Celý blázinec jsme takto měli jak krtci prolezlý. Některými místy se dalo jít, jinde bylo třeba se přikrčit a jít ve dřepu a místy jsme se museli plazit a pak po žebříku kanálem vylézat nahoru. Celý den jsme takto v podzemí lozili, než jsme našli tu správnou cestu ven, vracet se stejnou cestou bylo považováno za zbabělost. Kromě drobných odřenin se nikomu nic nestalo, celý od blata a mokrý se myslí samo sebou, to není nic. Dnešní děti prolézají kanály akorát na mobilu.
Před barákem na trávě jsme kopali do hnědého balónu, který mi dovezl tatínek z Polska a lampy na trávníku byly branky. A někdy se tam objevoval takový jeden chlapík v hnědé teplákové soupravě, zrzavý s knírkem, vychrtlý, který si říkal Rumenige, vysušený od cigaret a uměl pískat na pampelišky, což dělal, když dal gól a slavil ho. Říkali jsme kopni to stovkou, což byla strašná bomba, sto kilometrů za hodinu, málokdo to dokázal, maximálně tak modré embéčko našeho dědečka, který ho vyhrál v sportce, ale babička říkala, že ty peníze, které by ho stálo nové, stejně za ty roky prosázel.
Vzadu v rohu léčebny bylo fotbalové hřiště s trávou, kam jsme si chodili někdy zakopat mezi sebou nebo zahrát s pacienty, ale to byl velký svátek, hrát proti nim, to nebylo jak hrát jenom před barákem, na hřišti to už byl fotbalový zápas.
Vedle hřiště byla obrovská hromada cihel, ze kterých jsme si stavěli. A jednou někdo přišel s tím, nejspíš Mira, že si postavíme velkou zaoceánskou loď. Zabralo to týdnů, taková loď, to není jenom tak postavit, cihly pro nás byly kostky stavebnice. Nejdříve jsme si doma vybudovali maketu a podle toho modelu pak vybudovali tu obrovskou loď na konci zahrady. Normálně kajuty, okýnka, boční stěny, stožár tam byl a paluba a nikomu se nic vážného nestalo, i když občas nějaká ta cihla spadla někomu na nohu nebo se přiskřípl prst a co chvíli tekla červená. Pak jedna kajuta spadla, ale nic vážného nás nepotkalo.
Nádherná velká loď, která se chystá vyplout, stála několik týdnů vzadu u travnatého hřiště v rohu léčebny v Kroměříži a vedle ní rostly velké třešně srdcovky, které jsme chodili tajně pajtlovat, dokud dělníci tu loď nerozebrali a z těch cihel postavili malý domek pro správce. A jak jsme byli smutní, že už nemáme tu loď s kajutami, kde by se dalo i přespat a schovat před deštěm a zimou, tak jsme vzali lupu a šli ze slunka ledacos pálit a nejdřív si navzájem pálili jenom kůži do černa, ale pak i trávu a klacíky až z toho málem byl velký požár.
Nechávali jsme se vozit po léčebně červeným Roburem a pak novější modrou Avií s Jardou Krakonem, co měl vousy jak Krakonoš a rozvážel po jednotlivých odděleních po léčebně v přepravkách jídlo a v bandaskách mléko. Uměl kouzlit s cigaretami, že je měl mezi prsty a nejednou mu zmizely a když jsme s ním jeli naposled, tak mně a Mirkovi začaroval nohy, vyměnil nám je. A opravdu, když nás vysadil, tak jsme to hned šli vyzkoušet a běželi jsme co nejrychleji domů, už se stmívalo a Mirek byl rychlejší, přestože tomu vždy bývalo naopak a já jsem mu to předtím pokaždé nandal. Leželi jsme v posteli a přemýšleli, jak to ten Jarda dokázal, vyměnit nám nohy a jestli je to už napořád anebo se to druhý den spraví a zase vrátí a za okny do toho klukovského přemýšlení o kouzlech Jardy Krakona a životě v zahradě v léčebně vrkaly hrdličky. Vrků vrků vrků, hochu hochu, nohy z krku…
Psychiatrické nemocnici v Kroměříži přeji úspěchy v modernizaci léčby, v opravách jednotlivých pavilonů i otevřenost vůči veřejnosti. Tak pěknou zahradu mohou totiž ostatní léčebny v republice Kroměříži jen tiše závidět…
