Článek
Při poslechu každé další jeho písně budete poučenější a znalejší.
Když jsem se s Robertem Křesťanem kdysi dávno bavil po koncertě, tak mi vysvětloval, že to slovo krucinál by Bob Dylan nikdy do písně One More Cup of Coffee nedal a že dlouho zvažoval, jestli tak ostrý výraz má v překladu použít.
Také proto jsem si koupil knihu Psát texty mě bolí, která vyšla v nakladatelství Galén v roce 2025. Téma bolesti u Roberta Křesťana zaznamenáváme častěji a jedna píseň z Druhého alba se tak přímo i jmenuje. Bolest. Vznikla sice až poté, co byly rozhovory hotovy, ale tento motiv je typicky Křesťanovský. „Vrazil jsem si dnes jehlu do těla, do míst, kde mě dřív ta rána bolela. Cítím skutečnost, ať bolí sebevíc? Chtěl jsem vidět čistý štít, ale nezapomněl nic.“
Dozvěděl jsem se o tomto charismatickém muzikantovi, textaři a zpěvákovi s charakteristickým hlasem hodně, o jeho životě, o rozchodech a kapelách ve kterých působil o muzikantských a literárních vzorech.
Nevěděl jsem třeba, že bývalý bandžista a kytarista kapel Trapeři, Poutníci a Druhá tráva, který dnes už kvůli bolestem v ruce hraje jen na koncertech a na mandolínu a ve studiu už nenahrává, vyrůstal jako jedináček. S otcem se prakticky nevídal a byl jako chlapec dosti fixovaný na matku. A ejhle, hned mi bylo jasné, proč se v písni Komu zvoní hrana objevuje tenhle verš. „Ptám se matko, kolik je mi vlastně let, říká právem no to už není moje věc, oblíkni se nastydneš.“
Také mne zaujalo, že je tento autor narozený v roce 1958 v Počátkách na Vysočině a po celý život spjatý s Brnem od roku 1982 ženatý s manželkou advokátkou Dagmar a že své písně prožívá tento introvert patrně jen ve svém vnitřním světě. Vždyť kolik erotických veršů se u něj objevuje. “ Povídá mi ta moje a narovná si pásek z hadiny, jestli prej se někdy dotknu ňákejch bab, hubu že mi rozvalí."
„Já píšu jenom o sobě. Ale o vnitřním životě, nejsou to žádné konkrétní věci. Může mě inspirovat nějaká událost v životě k písni, ale píseň nepopisuje tu událost,“ dozvídáme se v knize rozhovorů.
Roberta Křesťana velmi ovlivnilo mládí strávené ve skautu a pozdější vandry. Dále se v jeho písních projevuje láska k Indiánům, která mu z chlapeckých let vydržela až do současnosti. Mnoho písní má indiánskou tematiku, často proto zpívá o koních a o přírodě.
Čtenář si potvrdí informaci, že Robert Křesťan je na sebe i na ostatní velmi přísný co se týče hudby a jen málokdy je s výsledkem spokojený (návštěvník koncertů se vzpomene, jak dlouho trvalo, než kapela začala hrát a byla řádně nazvučena). Co se týče skládání písní, tak prý jen někdy se mu podaří, že složí zároveň text i hudbu.
Co mne však jako čtenáře překvapilo, jak je Křesťan sečtělý a to nejen v české, anglické a americké literatuře – próze i poezii, ale velký přehled má také přes filmy a to nejen ty s jeho oblíbenou indiánskou tematikou, ale orientuje se ve světové kinematografii a samozřejmě i v hudbě a to nejen bluegrassové a trampské a folkové, ale i vážné.
Zaujalo mne třeba také to, že píseň Víla, kterou hráli nejdříve Poutníci, ale později je nahrála Druhá tráva trochu v jiném aranžmá vznikla po koncertě Leonarda Cohena a je prý vědomou inspirací a odkazem ke slavné písni Suzanne.
Robert Křesťan popsal své důvody přechodů z jedné kapely do druhé. Nejdříve začínal už na základní škole v kapele Trapeři a první píseň prý napsal ve třinácti letech. Své mladistvé texty a písně (často je také autorem hudby) nyní hodnotí poněkud s odstupem.
Po Traperech hrál od roku 1979 v Poutnících, několikrát s nimi vyhrál Portu a tady vznikly slavné písně jako Panenka a Pojďme se napít, které nahrál později i s Druhou trávou.
Velkou roli pak hraje působení a úspěch v Americe, kde se jako bluegrassová kapela prosadila Druhá tráva, kterou spolu s Lubošem Malinou v roce 1991 založil, když odešli oba z Poutníků. V devadesátých letech se v USA účastnili opakovaně významných festivalů a to několik let po sobě, což je unikát a žádné jiné české hudební skupině tohoto žánru se to nepodařilo (možná ani evropské), i když ta cesta byla pozvolná a trnitá, jak se čtenář dozví. (Zaznamenal jsem na Instagramu, že v současné době Druhá tráva natáčí v Memphisu své nové album, takže Amerika je stále aktuální a není to uzavřená kapitola).
Robert Křesťan se v rozhovorech vyznal ze svých celoživotních muzikantských vzorů. V mládí obdivoval Greenhorny a Matušku, později Krise Kristoffersona, Toma Waits nebo Leonarda Cohena. Samostatnou kapitolou pak je Bob Dylan, jehož mnoho písní kongeniálně přeložil a nazpíval v češtině v samostatném albu Dylanovky, později složil a nazpíval coververze zmíněných autorů v Dílu prvním. Je literárně uznávaný jako překladatel Boba Dylana, ale také řady amerických prozaiků jako například Jima Harrisona, Williama Eastlakea, Thomase Perryho nebo Normana Mailera.
Vzpomněl jsem si na jednu příhodu, kterou mi vyprávěl Křesťanův tehdejší spolužák z filozofické fakulty (Robert Křesťan krátce studoval na pedagogické fakultě češtinu a hudební výchovu a na filozofické fakultě v Brně češtinu a historii, ale ani jednu školu nedokončil). Prý se ptal na přednášce co jsou to švartny? A druhý den přinesl hotovou píseň Podobenství o náramcích.
Historie a cestování jsou časté motivy Křesťanových písní, uvědomíme si i při četbě této knihy.
Jako student jsem chodil do semináře interpretace literárního textu k Profesoru Kožmínovi, kde jsme se zaobírali básněmi různých českých autorů. Kdyby ještě žil, vzal bych mu tuhle knihu a některé písňové texty z ní. „Na Španělských schodech se stmívá, v zátylku světla zní zvon, jsi nenápadná a nepůvabná a chtivá jak Napoleon… Tolikrát psal jsem o smrti a rouhal se všem bohům, že dřív než pěstí rozdrtím ten škleb ukrytý v rohu, mezi tóny hoboje a skrytý u piána snad se dočkám pokoje a zítřejšího rána…… Jako by mě opouštěly síly, přátelé a štěstí jakbysmet, tak jsem si půjčil Deštník z Piccadilly, abych věděl, jaký úhledný je svět.“ Tento verš z písně Vlčí oči přímo odkazuje k Seifertově básni Deštník z Picadilly a není to náhoda, Robert Křesťan má totiž Seiferta opravdu přečteného a rád, jak v knize prozradil.
Jako trošku nešťastnou hodnotím skutečnost, že rozhovor vznikal v letech 2016 až 2018 u něj na chalupě v Korouhvi a tudíž se do něj nestačila promítnou doba kovidová a nemluví se tu o posledních stěžejních albech Druhé trávy, jakými byly Díl první a Díl druhý, obě oceněné hudebními cenami Anděl. Naštěstí se v závěru knihy, kde jsou uvedeny všechny písňové texty tohoto „Boba Dylana“ české a moravské hudby už objevily a čtenář si je tak může v klidu číst jako básně.
Hodně významných hudebníků a „lidí z branže“ tu o Robertu Křesťanovi přidali své postřehy. Třeba Marek Eben, se kterým a jeho kapelou vystupuje Druhá tráva na společných koncertech. „Já jsem si vždycky myslel, že je to drsňák, podle toho zpěvu. K mému velkému překvapení jsem později zjistil, že je to docela plachá a něžná duše. A taky velký poctivec. Na našich společných koncertech mám výčitky svědomí, protože on propotí košili a já ne.“
Ztotožňuji se s charakteristikou Milana Tesaře. „Zpívající básník, na jehož textech mám nejraději slova a reálie, které si musím dohledávat v encyklopediích. Autor, kterému věřím i překlady nepřeložitelného Boba Dylana.“
Ještě není tma, ale stmívá se…
