Článek
Letos jsme v jižních Čechách na palouku v lese, kde máme postaveny indiánské teepee. Vlastně tím končíme prázdniny a uzavíráme táborové turnusy a hned až skončíme, začne bouračka.
„Zvolili jsme si téma podle animovaného filmu Jak vycvičit draka, podle něhož máme motivační táborovou hru a hrajeme si na Vikingy. Ono je ale v podstatě úplně jedno jaké úkoly plníme, jde jen o to, aby byly dobře připravené a aby ta hra děti alespoň trochu bavila,“ říká Zdeněk Humpolík z Centra volného času Lužánky, který je hlavním organizátorem našeho tábora.
Při hrách vytváříme dětem nekonformní prostředí a učíme je spolupracovat, mluvit, být dohromady a necítit se v dnešním světě samy. Nyní jsme vikingská vesnice na našem ostrově a hledáme draky, kteří se nám někam ztratili.
Jsme tady bez elektřiny a ostatních vytváříme si tím psychickou odolnost na stres odborně řečeno rezilienci. V dnešním životě je to potřeba, protože zda se děti vychovávají jinak než v blahobytu, který mají doma. Teplo jídlo, televize, vše funguje, tady je jim najednou zima, musí si nanosit dřevo, připravit si sami jídlo viz dračí jámy, které jsme vyráběli včera podle Setonova hrnce.
když jsme vykopali hlínu, tak se z masa ještě kouřilo
Setonův hrnec je tradiční zálesácká metoda vaření a pečení jídla v zemi pomocí horkých kamenů, kterou zpopularizoval Ernest Thompson Seton. Pokrm (nejčastěji ochucené maso a zelenina) se zabalí do listů, kopřiv a plátna, vloží do vyhloubené jámy spolu s rozžhavenými kameny a zasype se, čehož výsledkem je pomalu dušené maso. Nám se tento způsob přípravy podařil tak napůl, jednomu oddílu se to povedlo dokonale a vepřové a krůtí maso bylo výborné, druhému oddílu se to povedlo částečně, jedna várka byla dobrá, druhá se zřejmě mokrou zeminou dostala ven z obalu a byla přímo v hlíně, takže ač chuťově špatná nebyla, děti maso nechtěly jíst ani po umytí, neboť viděly, jak bylo předtím celé od hlíny. Ostatní dva oddíly daly zřejmě do děr málo rozžhavených kamenů a jejich maso bylo syrové a bylo třeba, aby je pak tatínci dopekly v troubě. Naštěstí jsme měli zásoby ještě od oběda, takže děti „neumřely hlady“. Ona totiž tato metoda v praxi je dosti časově náročná. Dvě hodiny trvá, než kameny úplně nažhavíte a pak ještě minimálně dvě hodiny musí být maso v zemi. Taky počítejte, že vám nějaký čas zaberu příprava masa a vykopání metrové jámy, takže po několika hodinách děti již měly velký hlad a bylo pro ně těžké pozorovat tatínky (ti si vyrobili také jednu jámu a maso vytáhli jako první, aby vyzkoušeli, jestli už je hotové), jak se cpou téměř hotovým masem, ale ještě bylo maličko tuhé, tak jsme ho dětem nedávali a snědli ho sami.
Jsou tady spolu patnáctileté děti i dvouleté, není to tady soutěž, protože soutěžení je v životě moc, ale tady vytváříme sounáležitost a vzájemnou spolupráci.
Pobyt se zde uzavírá zkouškou, kdy si děti řeknou, že jsou připravené jít do toho nebo ještě rok počkat. Zkouška spočívá v pobytu v lese kde jsou samy a mají za úkol přečkat do dalšího dne anebo si mohou vybrat druhou variantu a připravit v polních podmínkách na ohni jídlo pro celý tábor, tahle možnost zatím využita nikdy nebyla, tak možná letos poprvé?
dnes vyrábíme praky, těm nejmenším pomáhají tatínci
Nyní sedím u stolu v jídelně a pozoruji děti (těm úplně nejmenším pomáhají tatínci), jak si vyrábějí praky, kterými pak budou odpoledne „lovit divokou zvěř“.
Jinak je ještě třeba zmínit, že máme svou vlastní vlajku se symbolem otce a dítěte, které drží za ruku, každý rok si po táboře vyrábíme vlastní „apaluší“ trička s letopočtem a obrázky dle témat táborových her a samozřejmostí je, že v těchto polních podmínkách držíme služby v kuchyni a programové služby.
Celkem je nás tu čtyřicet, z toho patnáct dospělých. Oproti začátkům se postupně osazenstvo vyměňuje, neboť děti postupně odrůstají a přibývají noví mladí tatínci anebo ti, kteří si založili novou rodinu a přicházejí sem s novými malými dětmi.
Čtyřicet mokrých pohorek, v blátě poskakuje, dvacet malých hlaviček se pořád dohoduje, a všem je nám hej… zní na nástupu při sundávání vlajky sloka naší hymny.
Letos jsem zde již naposled, protože dcera dosáhla věku, který je limitní, aby mohla jet ještě jako dítě. Dospělé slečny tady mít z bezpečnostní důvodů už prostě nemůžeme. Ledaže bych měl dalšího potomka…
