Článek
Až nám naše děti odrostou, tak naštěstí přibydou jiné. Taky tatínci se mění, ti, kteří mají již plnoleté potomky, se za námi jezdí podívat jenom na návštěvu, protože tak staré děti s sebou už nebereme, ale přibývají zase mladší tátové, kteří mají malé děti, anebo ti starší tatínci mají nové ženy a s nimi nové vrhy a další malé děti, takže tento koloběh je neustále zachován.
Letošní apalucha je jiná v tom, že jsme právě naše tábořiště definitivně uklidili, říkáme tomu bouračka a kromě stanů s podlážkami, které se uklízejí každý rok, jsme rozebrali i kuchyň, kamion odveze kontejner a na tom místě, kam jsme jezdili, už nikdy více tábořit nebudeme. Okolnosti nám nepřály, jeden ze sousedů a vlastník okolního pozemku se totiž vůči táborům postavil (a to nejen naší Apaluše, která letní sezonu uzavírá, ale i předchozím pionýrským táborům), patrně mu vadily ty děti, které v lese nemlčí, patrně mu vadilo, že používáme vodu z potoka a že vozíme odpadky prasatům do vesnice. Pravděpodobně mu vadila dřevěná stavba kuchyně, pevně spojená se zemí, protože jsme měli louku na delší dobu pronajatou. Těch okolností asi bylo více a úřady daly za pravdu tomu stěžovateli, a naše Apalucha byla poslední tábor, který se na této louce konal. Příště si už budeme muset najít jiné tábořiště.
Tentokrát jsme měli téma Indiana Jones, podle známých filmů s Harrisonem Fordem. Kostýmy jsme měli jednoduché, klobouk, košili a někteří i bič, byl mezi námi i jeden Nácek, Gestapák, tatínek oblečený podobně jako pronásledovatelé hlavního hrdiny, archeologa a dobrodruha Indyho.
jeden z tatínků jako Indy
Děti plnily úkoly a sbíraly poklady, které vyvrcholily velkým pohárem, Svatým Grálem, který našly a poslední den zakopaly se vzkazy pro příští generace (anebo tu naši, až budeme staří dědci), protože na tohle místo, jak už jsem řekl, se nikdy coby táborníci nepodíváme. Nenapíšu přesně, kde je Svatý Grál zakopaný, aby nám ho někdo neukradl, ale je to někde mezi obcemi Jevišovice, Rozkoš a Peklo a Pulkov na pomezí Jihomoravského kraje a Vysočiny. Třeba si ho za dvacet let vykopeme a připomeneme si naše letní dobrodružství.
Maminky mají do tábora vstup zakázaný a naše dcery, když překročí patnáct let, tak už s námi také odmítají jezdit, důvody k tomu jsou různé. To starší chlapci občas ještě s tatínky jezdí, tam je to trochu jiné. A složili jsme si táborovou hymnu a vyrobili vlastní vlajku, kterou ráno na nástupu slavnostně pověsíme na stožár. Každý den má někdo jiný službu v kuchyni a někdo jiný službu programovou pro celý tábor. Zpravidla se tyto služební týmy losují po třech tatíncích a jejich dětech. Čím starší dítě máte, tím máte méně práce. Byli tam mezi námi i výtečníci, kteří milují sex a přivezli si tam s sebou pět malých dětí, o které se museli starat, když už si je zplodili.
Docela v pohodě se nám podařilo přečkat ve stínu v lese nejteplejší dny v roce. Za celý týden nám ani jednou nezapršelo a teploty se blížily čtyřicítkám. Rekordní byla středa, kterou jsme naštěstí celou strávili na koupališti u Znojma v Únanově. Tam děti plnily ponožky pískem, aby nahradily stejnou váhou ukradený artefakt, podobně jako na začátku jednoho z filmů o Indym.
Každý rok si vyrábíme trička s tou tematikou, na kterou se ve hře zrovna zaměříme. To letošní bude již patnácté. A tady je kousek naší hymny, kterou nejmenší chlapeček, dvouletý Jáchym, ocenil jako pěknou písničku.
vzpomínková fotka z Apaluchy 2014, tehdy jsme byli indiáni
„A všem je nám hej, za stany nečurej, na oběd zas žížaly, mámě nevolej.“
„V Pekle nebo v Rozkoši, jednou za rok divoši, tu zažíváme slast, zůstane už v nás.“
Tak sbohem naše krásné tábořiště u Jevišovic mezi místem zvaným Peklo a vesnicí Rozkoš…
