Na kole z Brna na Valašsko s navigátorem z Dakaru, ostrá levá lehký převod

Náhoda tomu chtěla, že zrovna v ten stejný den jel na kole z Brna na Vsetín Viktor Chytka, navigátor na Dakaru, který spolu s pilotem Martinem Prokopem skončil letos pátý v kategorii aut. Říkal jsem si, že on asi nezabloudí a že mne, orientačně slabšího člověka, na Valašsko dovede. Dali jsme si sraz na východním okraji Brna a v sedm ráno jsme vyrazili.

Viktor měl lehčí a rychlejší kolo, tak jsme si trošku srovnali tempo, o pár kilometrů snížil rychlost a  jelo se nám parádně, taková maličko rychlejší cykloturistika, žádné závody. První úsek přes Hanou je samá rovinka a jelo to samo. Vybral krásnou cestu podél dálnice, kde nejezdí auta a téměř nikoho jsme tam nepotkali, takže do Kroměříže jsme dojeli za tři hodiny a ani jsme se neunavili a skoro celý úsek jsme projeli mimo silnice. V hanáckých Athénách jsme si dali první menší přestávku, koupili si pití a pokračovali dál na „Valachy“.

Až do Holešova vede krásná cyklostezka, dál už jsme kousek po silnicích občas ale jet museli, vybral cesty, kde byl minimální provoz a obědovou pauzu jsme si udělali v Lukově poblíž Zlína. Pak jsme sjeli po méně frekventovaných cestách do Slušovic a tam se naše cesty rozdělily. On pokračoval na Vsetín, já na Valašské Klobouky do Vlachovic. Ještě než jsme se rozloučili, tak jsem ho musel pochválit, neboť to bylo jiné ježdění, než na které jsem zvyklý, když jezdím s Milanem, co se mu rozlepila bota na Lysé, nebo s Marou. Jeho „ostrá levá, nejlehčí převod“, nemělo chybu a je vidět, že je opravdový top navigátor. I přes tyhle kvality jsme ale projížděli v jednom úseku vodou.

Od Slušovic jsem pokračoval sám a od té doby mě jízda přestala bavit. Za prvé proto, že přišly opravdové kopce a za druhé jsem si neměl s kým vykládat a s kým sdílet své zážitky z jízdy a taky jsem trošku na cyklostezkách bloudil. Proto jsem se rozhodl jet „na jistotu“ po silnicích, takže předchozí krása byla tatam. Od té chvíle jsem se trápil. Zjistil jsem, že nejsem samotář a je mi lépe mezi lidmi a proklínal jsem příbuzné, proč si nemohou dávat srazy někdy v nížině u řeky a musejí je mít v místech, kde jsou mezi každou „dědinou“ kopce nahoru a dolů a nahoru.

Cesta zpátky, kterou jsem jel druhý den celou sám mne nebavila pranic. Poznal jsem sám sebe a zjistil, že dlouhá cesta ve vedru na kole, kde jsou kopce, je hrozná otrava a dřina. Nemáte se na co těšit, s kým sdílet své pocity, z koho si dělat legraci, komu nadávat. Když už jsem chtěl škrábnout s kolem do škarpy a rozkopat ho v jednom dlouhém prudkém stoupání, zastavil jsem ve stínu, udělal fotku na fejsbuk a instagram, napsal vtipný komentář, spočítal lajky a za pár minut se mi jelo už lépe.

Vícekrát však tak dlouhou cestu sám nejedu. Dlouhé cestování na kole je z osmdesáti procent o hlavě a je vhodnější pro samotářské povahy, introverty spíš než extroverty, jako jsem já. Na hodinku nebo dvě být na horském kole sám v lese mi vyhovuje, ale celý den už je na mě moc a ve vedru a v kopcích je to utrpení rovno masochismu a necítím z jízdy pražádný požitek. Někteří nejmenovaní kamarádi (Mara) si zastavují po deseti kilometrech v hospodách a ládují se pivem, aby si tu cestu zpříjemnili, ale já jsem abstinent a tohle už nedělám. Kdybych tam měl alespoň někoho, s kým se můžu hlasitě zasmát, komu můžu zanadávat, koho štípnout do zadku, tak přijdu na jiné myšlenky. Říkal jsem si, že by mi už ani nevadilo, jak jsou na mě někdy Milan s Marou hnusní a řvou na mě „makej tlusťochu, neflákej se a šlap,“ tak špatné to s nimi přece jen není a navíc Mara někdy zaplatí i útratu. Dolehla na mne těžká krize.

Poslední úsek z Ivanovic na Hané do Brna jsem se stáhl už raději vlakem, protože mi začal vadit i ten protivítr a byl jsem „prošitej“ jak říká Milan, ale to klukům a Kláře v cykloskupině a foloverům na sociálních sítích říkat nebudu, tam před nimi machruju, že jsem to sám celé ujel tam i zpátky a najel jsem tři sta kilometrů s převýšením čtyři tisíce metrů.

Sraz na Valašsku s příbuznými byl parádní, ale to už je zase jiná kapitola. Předmětem mého sdělení byla jen cesta na kole.

Zjistil jsem, že sám se sebou na kole celý den nevydržím. Cyklistika je dřina a je hodně nejen o nohách, ale i o hlavě. Má cesta na Valašsko byla dobrá zkušenost, ale příště už tak daleko sám nejedu. Ani za nic, leda s Viktorem.